Ty jsi můj vzor!

4. - 8. Deštna 851 k.l.
cesta z Miramu do Koru

„Tak se nenech prosit chlapče a už konečně vypravuj. Co se stalo rodičům a proč tě sem musela přitáhnout zrovna ta banda otrapů? No tak, povídej. Ne? Vem tě Khar. Běž radši vykydat stáj.“
slova strýce Blumíra k synovci Jaromírovi


Slunce pálilo jako už dlouho ne, ale já se z toho vůbec netěšil. Jak bych také mohl, když tlupa neznámých, kostěných tvorů přepadla náš statek a bez milosti všechny pobila. Ó Riano, jak si tohle mohla dopustit. Je snad pravda, že tvá moc slábne a ty už nedokážeš chránit své věřící? Snad jsme se měli trýznit a modlit k Sandol Kah, jak navrhovala matka. To by náš domov možná ochránilo.
Dlouho jsem plakal a přemýšlel, proč zrovna já přežil. Nebyl jsem schovaný nijak dobře, vždyť lidé, kteří později přiběhli, aby rozkradli náš majetek, si mě všimli. Házeli po mně dokonce kameny a kusy drnů. Jako supi se snesli na náš starý dům a nic cenného tam nenechali. A nakonec vše zapálili, aby snad nic nezbylo pro ty, co přijdou po nich. Můj žal byl dvojnásobný.
Když se pak přiblížila čtveřice jakýchsi dobrodruhů, myslel jsem, že přišli zkontrolovat, jestli pro ně přece jen něco nezbylo. Překvapilo mě, když se ke mně chovali celkem mile a ptali se, co se zde stalo. Nejvíc se mi líbil mocný bojovník Namtar, který byl na mě hodný. To ten elf, furt jenom něco mumlal a vrhal na mě zlé pohledy. Naštěstí ani Namtar jej moc nemusel, takže jsem byl před ním v bezpečí. A dobrodruzi dokonce slíbili, že mě vezmou k mému strýci do vsi Komárov – mají to prý cestou.
Společně s nimi ještě cestoval Storab Gotrek a skřítek Bourbon. Právě Bourbon měl krásnou lasičku intawa, ale styděl jsem se zeptat, jestli si s ní můžu hrát. Zavedl jsem družinu k mostu přes Škaredou trhlinu, neboť hodlali jít do Koru tou nejkratší cestou, i když jsem je varoval před temným rytířem, který most hlídá. Ten tam skutečně stál a všechny nás tak vyděsil, že jsme začali hned utíkat. Pouze Gotrek chtěl zůstat (ti Storabové jsou ale stateční!), avšak když zjistil, že nikdo nestojí po jeho boku, rychle nás dohnal. Elf Fernet ještě za běhu vykřikoval něco o tom, že od kostěje se odrovnat nenechá.
Šli jsem pak dlouhou oklikou přes jih a Namtar, který šel první nás hnal stále dál a dál. Já však vůbec nemohl a elf také tvrdil, že jej už bolí nohy. Naštěstí jsme narazili na oázu, kde jsme mohli složit hlavu. Jenže sotva jsem zavřel oči, už jsem zase stál na nohou a hrůza opět polévala celé mé tělo. Orghisové! Jako kdyby chtěli zabít krom rodiny i mne. Přiběhli nepozorovaně uprostřed noci, téměř až na kraj oázy a půl tuctu jich okamžitě zaútočilo. Namtar a Gotrek se jim hrdinsky vrhli vstříc a já jen závistivě sledoval, jak drtí ty odporné stvůry. Ale nebylo mi příliš dobře, když se do věci vložili Fernet a Bourbon. Jejich čáry sice byli silné, ale já nechápal jak to dělají a po celém těle mi naskákala husina. Nakonec Namtar drtivým úderem skolil posledního orghise a teprve teď jsem si mohl všimnout, jak moc je raněný.
Chtěl jsem začít jásat, ale zaslechl jsem to, co už dobrodruzi chvíli přede mnou. Zvuky boje. Najednou mi došlo, že orghisů bylo nějak málo, a že se nejspíš rozdělili, aby na nás zaútočili zezadu. Vyděšeně jsem pohlédl na Namtara, ale jeho ustaraný výraz se náhle změnil v radostný škleb. Opět jsem se otočil a leknutím si sednul na zadek. Do oázy vešel obr! Měřil dobré tři sáhy a celý byl poškrábaný od orghisů. V tlapách pak držel kyj, velký jako já sám. Nastala naše poslední hodina. Vždyť to musel být krutý obr z matčiných pohádek, který zotročuje vše živé a jí malé děti. Dobrodruzi se však smáli a začali se s příšerou vítat. Jak mi později Namtar vysvětlil (ten ví snad všechno!), šlo o krolla. Prý tihle obři žijí daleko na severu Lendoru (odtamtud kdysi připluli maminka a tatínek!) a jsou strašně silní, ale taky strašně hloupý. Toho druhého jsem si všiml i já. Vždyť si Dug, jak se kroll jmenoval, ani nedokázal zapamatovat moje jméno.
Celý další parný den jsme se plahočili na severozápad, až jsme se konečně dostali opět na cestu a do Komárova. Zde se mě ujal strýc Blumír a dobrodruzi odešli. Strýc se teď furt vyptává, co se stalo, ale já mám svůj žal pořád čerstvý a tak o tom nechci mluvit. Byl bych raději, kdyby se nevyptával. Tak jako to udělala ta družina. Ale v jedné věci mám jasno. Hned jakmile to bude možné, uteču a vstoupím do Gorova chrámu. Snad ze mě kněží boha Rytíře udělají stejně dobrého válečníka, jako je Namtar.
zážitky sirotka Jaromíra

„Byl to pěknej smrkáč. Říkám, že jsme ho měli obětovat. Fakt že jo!“
mumlání elfa Ferneta při cestě do Koru


Brána chrámu se pozvolna otevřela a do jitřního slunce vyšel starý muž v kroužkové zbroji, přes kterou měl přehozený bohatě zdobený, rudozlatý plášť. U pasu mi visel neméně okázalý meč.
„Tak ty chceš být služebníkem Gora, mladý hochu?“ pravil a pevně zabodl své oči do tváře klečícího chlapce. Zdálo se, že se snaží přečíst každou jeho myšlenku. Chlapec však pohledem neuhnul ani o píď. To už se starému opatovi dlouho nestalo. Proti své vůli se musel pousmát. Zdálo se, že hoch na podobný signál čeká.
„Ano!“ pronesl pevně Jaromír a vzápětí byl vpuštěn do Gorova chrámu v Miramu.

Událost, která se odehrála v Miramu o tři měsíce později