Příběh mé cesty a studií šermířského umění v Gver Graenu

Když jsem se ráno probudil ve své oblíbené hospodě Hrbatá koza, věděl jsem, že nastal čas abych své nabité zkušenosti ve výpravách zužitkoval pořádným výcvikem. No nemusel jsem nad tím moct dlouho přemýšlet, protože pár dnů cesty jsem se nacházel od proslulé šermířské školy Gver Graen. A navíc v městě kde jsem se nacházel, po mě šel fakt nadřenej trpaslík, který se snad uklidní, když na dva měsíce zmizím. A tak jsem na nic nečekal a vyrazil na cestu.
Pár dnů se nic moc nestalo, procházel jsem vesnicemi, ve kterých umřel pes, no dalo by se říct i většina inteligence. Ale byl jsem rád, že jsem se aspoň mohl najíst teplého jídla a vyspat jinde než v lese. Potom jsem přišel do lesíka, kde se prý vyskytují ještě skřeti. Docela mě to překvapilo, že ty zrůdy můžu potkat i tak daleko na severu. A co Dreskan nechtěl, po pár krocích se z křoví vyloupli dva zbojníci, a za sebou zrůdu samej zub a sval. Zrovna sem neměl náladu na to skončit podřezanej v příkopu. Proto jsem jenom řek: ,,Jsem z Oyarzimu nic jsem neviděl a neslyšel ,,. Skřet si mě přeměřil pohledem, který skloubil celou škálu emocí od výsměchu až po nenávist k lidem. Poté i s kumpány zmizel v lese. No než jsem si stačil oddechnout už na mě z křoví, mířil napjatý luk. To že tady potkám ještě odpornější stvoření, než skřeta jsem nečekal. Ano byl to elf. A hned se začal ptát, jestli jsem neviděl skřety, který prý kradou místním jejich vyhlášený rum. Vše jsem úspěšně zapřel. Potom sklonil luk a mohli jsme začít v klidu bavit. Představil se jako Kibo. Kvůli mým dřívějším špatným zkušenostem s elfy jsem ze začátku našeho hovoru docela trpěl, ale nakonec se ukázalo, že se s ním dá docela rozumě bavit a tak jsme přišli do docela známé vesničky Podlesí. Tam se mnou Kibo rozloučil, ( ve vesnicích moc elfy nemusí, tak se tam moc nechtěl ukazovat) ale zjistili jsme, že máme společnou cestu, tak jsme se domluvili na zítra. V hospodě jsem potkal dalšího šermíře, který mířil na stejnou školu jako já. Ten svět je malej. Byl to Alfrel a taky jsme se domluvili na zítřejší společnou cestu.
Ráno už před hospodou čekali mí dva společníci na mě. Znáte to, bez teplé snídaně se špatně vyráží na cestu. Naše výprava k městu Gver Graen dorazila za pouhý den. Dost nudný den. Ale potom jsme napochodovali do pevnosti na zápis. No 60 orlů byla bolestná ztráta, ale doufám, že to bude stát za to. Skoro dva měsíce utekli jako voda. Výcvik se zbraněmi se střídal, s dá se říct vojenským drilem, aspoň že jsme si občas mohli vyrazit do místních hospod. Z mých společníků z cest se nakonec stali docela dobří přátelé. A proto pár dnů před zakončením výcviku jsme zašli do hospody na oslavu. Stihl jsem vypít své první pivo, když se rozrazily dveře a ozval se hlas trpaslíka, kterého jsem doufal, že už nikdy neuvidím : ,, Je tu Mardok? ,, . Po tvrdém cvičení, které jsem absolvoval jsem si docela věřil, a proto sem sebevědomě odpověděl: ,, Tady,,. Bylo mi jasné, co potom řekne a nezklamal mě:,, Vyzývám tě na souboj na život a smrt,,.
Souboj se odehrával venku, a jak bylo místním zvykem, hned vyběhla celá hospoda a udělala kruh okolo bojujících. Já jsem byl vyzbrojen kopím a štítem v rukou a krátkým mečem u boku. Můj soupeř držel obouruční sekyru a u pasu měl několik dýk. Stačil jediný můj pohled na jeho nádhernou trpaslickou kroužkovku a bylo mi jasné, že zasáhnout soupeře nebude jednoduché. Potom řekl:,, Ať sedmnáct bohů rozhodne, kdo má vyhrát ,,. Na to jsem jenom odpověděl: ,, Já svůj osud vkládám do rukou Dreskana. ,,. Tím sem si publikum opravdu nezískal, ale na přemýšlení nebyl čas. Trpaslík se vrhnul na mě. Ze začátku jsme vyměnili několik úderů, ale ani jeden z nás nedokázal soupeře zasáhnout. Dokonce jsem ještě žertoval na adresu trpaslíkova mrtvého bratra. To ho tak rozlítilo, že se na mě vrhnul a bušil do mě hlava nehlava nedbaje na svoji obranu. Díky tomu mě zasáhl, ale naštěstí moje zbroj vykryla velkou část jistého zranění. Já jsem neváhal a využil šanci, kdy se soupeř, skoro nekryje a zabodnul do něj kopí. Vložil jsem do toho veškerou svou sílu i um a můj oštěp k mému zděšení jen sklouzl po trpaslíkovo brnění. Po tomto mocném, i když úplně neškodném mém útoku, trpaslík začal opět přemýšlet nad soubojem a vyzkoušel na mě fintu, kterou jsem opravdu nečekal. Rozmáchl se a vší silou zasekl svoji sekeru do mého štítu. Musel jsem odhodit svůj štít i s jeho sekerou, protože se s ním už moc nedalo chránit, navíc bych tu sekyru neunesl ani v obou rukou natož levačkou na štítu. Musel jsem změnit taktiku, a proto jsem se pokoušel do soupeře svoje kopí zabodnout hluboko pomocí finty. Bohužel se mi to nepovedlo a trpaslík už stačil vytáhnout jednu ze svých dýk. Bylo vidět, že ji nedrží v ruce poprvé, hned mě s ní říznul do nohy a já se zřítil k zemi. Poté mi snad Dreskan sám zachránil život. Dokázal jsem se vyhnout útoku a znovu se postavit na nohy. Najednou jsem si uvědomil, že ze mě teče pot a moje pohyby nejsou tak rychlé jako na začátku. Souboj trval moc dlouho a mě docházely síly. Za to trpaslík vypadal jako by zrovna přišel, žádná únava nebyla vidět. Pomyslel jsem si teď nebo nikdy a zabodl do trpaslíka vší silou kopí. Konečně zásah a kopí zůstalo v ráně. Najednou se trpaslík otočil odběh 8 sahů ode mě a hodil do mě svoji dýku.Trefil mě a dokonce i škrábnul. Věděl jsem, že teď nebo nikdy vrhnul jsem se kupředu jenom s mečem. To co se stalo, potom mi vzalo chuť do dalšího boje. Trpaslík vzal kopí oběma rukama a vytrhl si ho z břicha, přitom nebylo vidět, že by ho to moc bolelo. Věděl jsem, že jediná má šance je útěk, proto jsem se otočil a zkusil prorazit hradbu přihlížejících. Nepovedlo se a hodili mě zpátky do ringu s pokřikováním : ,, srabe , sráči , dodělej co si začal a podobně ,, . Věděl jsem, že můj život nebude moc dlouhý, pokud něco nevymyslím. Jediný na co jsem přišel, bylo že bych opravdu chtěl ještě žít a tak jsem začal žebrat o život. No řeknu vám, že to moc nezabírá na trpaslíka, který je přesvědčený že jste zabili jeho bratra. Najednou přiletěl šíp a těsně minul mého soupeře. Druhý dokonce sjel po jeho brnění. Trpaslík když to viděl, rychle vytrhl svoji sekeru ze štítu, co se válel v prachu kousek od něj. A za sprostého nadávání utekl na opačnou stranu, než ho zasypávali šípy. Otočil jsem se, abych spatřil svého zachránce, byl to můj elfský přítel Kibo. Usmál se na mě a řekl:,,Máš štěstí, že tu vaši čest nerespektuji,, .A opravdu jsem byl velmi rád, protože docela určitě mi zachránil život.
Po tomto souboji jsem na škole nebyl moc oblíben. Tak jsem to táhnul s Kibem, ten byl neoblíben už od začátku.
A to je Konec. Z tohoto dobrodružství jsem si odnesl dvě ponaučení. 1) Nikdy nenaser trpaslíka. 2) Když ti někdo zachrání život, je ti úplně jedno, že to je elf.

Mardok