Dennyho deník

Milý deníčku

Všechno se začíná komplikovat. Král Východní dálavy - Walden, vyhlásil válku Svobodným městům a chce je zpět pod svou nadvládu. V Albireu to vře, tisíce lidí se dobrovolně hlásí k armádě aby si mohli uhájit svoje právní výsady. Já sem tu furt ještě cizincem a tahle válka mi ve sžití s místními nijak nepomáhá a tak jim hazard teď nic neříká a když prohrávají neberou to moc sportovně. Z mý poslední velký kaše mě vytáh až jeden Orlí poutník - Arten. Jako protislužbu mě pověřil těžkym úkolem, sehnat zbraně. Pověděl mi o jedné jeskyni kde by jich mělo být spoustu páč si je tam schovává nějaká pašerácká parta. Dostal sem pár zlatejch a koně na kterym sice ještě moc neumim ale lepší než se ploužit po svejch. Sám bych něco takovýho ale nezvlád a tak mě Arten dotáh k hospodě Hrbatá koza, že prej tam možná narazí na svoje starý známý dobrodruhy, co stejně jako já, sou ochotný pro pocit heroismu a pár zlatejm udělat cokoli. Za chvíli se vrátil s rozporuplnou bandou. Dva lidé – Mardok (fajn týpek, vypadá z nich nejlíp oblečenej a v hlavě má rozumu dost dokonce sme si i docela rozuměli), Bal (student z univerzity ale jako všichni ty čarodějové myslí trochu jinak tak nevim jesli sem blbej já nebo von) a pak skřítek (hodně divná postava je dost nasrávací a vůbec nemluví nevim co o něm psát). Arten nás ještě obeznámil s detaily plánua mohli sme vyrazit. Před branou tam na Bala ještě mávala nějaká ženská když si mardok zavtipkoval na její účet pokusil se ho Bal kopnout, ale místo toho spadnul z koně a hezky si namlel. Teď už sem se smál i já ještě zbytek dne sme se tomu s Mardokem smáli.

Když padnul večer rozhodli sem se to zalomit v nějakym lokále na konci Tabitskýho lesa. Před spanim sem si chtěl ještě jako každej večer zahrát na píšťalku, ale bylo to dost příšerný páč sem jí asi nevyčistil nebo co ale rozhodně nikdo nebyl nadšenej. V důsledku mýho hvízdání sme se všichni sešli na chodbě a tam sme uviděli mladýho týpka asi kněze. Měl s balem asi nevyřízený účty a když ho uviděl utek k sobě do pokoje a zabarikádoval se tam. Bal se tvářil naštvaně tak sem myslel že je to vážný a dělal všechno proto aby se nám toho kněze podařilo dostat. Jo menoval se Ulmin. Když sme s Mardokem vyrazili dveře do jeho pokoje, stál tam a nevinně se na nás koukal najednou nám to bylo blbý a Balovi taky nějak došly argumenty tak sme trapně odešli. Sotva sme ulehli tak nám ale došlo že nás nějak očaroval a že nám určitě něco tají. Vlítli sme tam na něj znova ale už byl oknem venku. Naštěstí mu Bal nadběhnul a zastavil ho. Mardok ho chtěl praštit ale byl zas nějakej očarovanel tak tam zůstal stát jak tvrdý Y stejně jako Bal. Skusil sem toho kněze oklamat tím že sem předstíral víru v jeho boha a blábolil nějaký keci o velkym Aurionovi. Zbaštil to i s navijákem a tak sem se k němu moh dostat na dosah ruky a jednu mu vrazit. Nečekal to bastard jeden J. Chtěl sem ho chytit ale to se mi nepovedlo. Bal zčal řvát že toho mam nechat tak jsem neútočil jenom se uhýbal ranám. Jednou se mu mě podařilo dobře říznout do ruky tak že sem pustil dýku. To už ale přiběh ten divnej skřítek a osmahnul tomu hejskovi ruku a pak hlavu. Bal najednou obrátil a začal pálit taky ale jeho blesky minuly. To už ale ten podivín klesl do kolen a začal se modlit. Skřítek se ho pokusil trefit holí ale kupodivu minul. Bal si potom spravil chuť a z bezprostřední blízkosti poslal svýma bleskama kněze do mdlob. Mezitim už přiběh Mardok s provazem a kněze svázal. Když se potom probral dozvěděl sem se spoustu věcí. Třeba že tenhle týpek má na svědomí vraždu Balova přítele a taky je vrahem nějakýho trpaslíka kuli kterýmu měl velký problémy zas Mardok. A to všechno jen kvuli nějakejm svitkům. Noc potom už byla klidná a mě se dokonce dobře zahojila moje ruka. Ráno dělala hostinská problémy ani dva orly jí neumlčely. Umlčel jí (i nás všechny) Bal kterej se vytasil odznakem Orlího poutníka. Zajímavý člověk by to do něj netipnul… Jo a taky skřítek někam zmizel ale to už je jedno. Po dvou dnech sme dorazili na určené místo. Mardok se už dál nechtěl otravovat s těžkým knězem a tak Bal jako soudce dal svolení ke spravedlnosti. Mardok neváhal a zabořil do kněze svůj meč. Ten ale místo toho že by padl k zemi vzplanul a schořel na prach.

Naše cílová jeskyně se tyčila na skále vedle které burácela řeka. Nahoru k jeskyni vedla jen úzká cestička. A tak jsme byli nuceni nechat koně dole. Cestou nahoru jsme našli stopy od obra a hned se nám na průzkum jeskyně tolik nechtělo. Při hádce o to kdo ponese pochodeň zas překvapil Bal kterému Karvívodkaď vylezli dvě chapadla a ty čaply pochodeň. V jeskyni naštěstí byly ty oznámený zbraně a žádne obr. (bohůmdík) Cestu ven nám však zahradila početnější družinka dobrodruhů než ta naše. Taky v ní byli nějaký Mardokovo a Balovo známý. Dilema komu připadnou zbraně vyřešil jejich malý hobit který mezi nás mrštil nějakou čadivou bombu. Nic nám to neudělalo ale byli sme docela v háji z tý jejich početní převahy. Stáhli sme to do jeskyně a tam sme čekali. Najednou sme uslyšeli zvuky boje, bojový křik, naléhavý křik, zděšený křik a smrtelný křik. Pak bylo chvíli ticho. Pak zaburácel hluboký hlas: „MARDOKUUU!!“

Následovali sme mardoka který bojácně kráčel k východu. Evidentně věděl kdo ho tam čeká. Byl to trpaslík kterej jediný co neměl oplechovaný byly vousy. Ten plecháč chtěl Mardoka zabít za vraždu svého bratra. (kterýho zabil ten ulmin…zamotaný co…?) Už to vypadalo že z nás bude sekaná stejně jako z půlky tý nepřátelský družiny jejíž členové se tak krčili opodál (někteří bez hlavy). Trpaslík nevěřil Mardokovi že jeho bratra zabil Ulmin ani když jsme mu to s Balem dosvědčili. Bala napadlo že ta čarodějka (jeho známá z univerzity) umí magii po kterej lidi mluví jenom pravdu. Tak Mardoka očarovala. Ten pak řekl co řekl trpaslíkovi už 100krát a ten si najednou uvědomil že ztratil svoji čest. Omluvil se Mardokovi a ku překvapení všech skočil ze skály do řeky. No trpaslíci maj holt svou hrdost. To však neřešilo náš problém se zbraněma. Nakonec sme se dohodli na nefér kompromisu 3 bedny pro ně a 2 pro nás.

A tim končí můj zápis milý deníčku. Konečně po těch letech bez Alberta se začínám cítit zas tak trochu mezi svýma. Snad sem si i našel nové přátele. Mardok se zmínil ještě o dvou hevrenech se kterýma se taky občas vídal. Těším se až je potkám snad budou fajn. A třeba z nás bude družina dobrodruhů! A třeba sem naiva a všichni chcípnem v týhle posraný válce. O tom ať rozhodnou bohové

Danny Stankiewitcz