„Rukulíbám!“
„Oh, jaký vzdělaný kroll. Nevídané!“
„Chci pivo, kundóóó!“
kroll Dug v miramské hospodě U Mrtvého hevrena
28.-30. větrnce 851 k.l.
Rozlehlá pláň, Miram
Bez peněz a s bolestivými zraněními, o špíně radši ani nemluvit, se plání táhli tři postavy. Fernet, Anku a Gotrek byli vůbec rádi, že přežili hrůzné zážitky v opuštěném panském domě. Proto postupovali obezřetně a včas si všimli obrovského severského obra – krolla, který vší silou mlátil kyjem do mrtvého hevrena. Nejdříve mysleli, že jde o Brika, ale jak se ukázalo, byl to zcela jiný kroll. Až neuvěřitelné! Fernet na něj použil svou magii a tupý humanoid k němu začal vzhlížet, což vedlo k tomu, že se Dug, jak se kroll jmenoval, vydal na další cestu s nimi.
K polednímu spatřili dobrodruzi kouř, patřící k ohništím kolony almendorských osadníků. V rozhovoru s vůdcem výpravy, Jarbukem, vyplynulo, že osadníci dostali příkaz založit zde, pod Rmutným vrchem vesnici. Znepokojoval je však menhir na vrcholku kopce, kde se podle místních legend musela strávit noc, aby byl v okolním kraji klid a mír. Jelikož Jarbuk nechtěl ohrozit své lidi, najmul si postavy, aby onu choulostivou věc vyřešily. Ty se tedy chabě vyzbrojeny vydaly na vrch, kde hodlaly strávit noc.
Zpočátku šlo všechno hladce, ale později v noci se všem spáčům začal zdát podivný sen. Z kamene vystoupila obrovská krollka a spisovnou řečí se ptala družiny co je sem přivádí, a jak je možné, že se někteří naučili magii. Nejvíce byla rozčarována Dugem a tvrdila, že nechápe, jak je možné, že korullská rasa takhle upadla. Její odchod probudil družinu a když Fernet odhalil u menhiru tajný vchod do nitra vrchu, všichni byli pro to blížeji prozkoumat.
Sestoupili tak do hrobky zdobené porobou všech možných ras Asterionu pod návladou humanoidů, podobných krollům. Uprostřed hrobky byla ve zvláštní magické bariéře tzv. korullka ze snu. Ta se po nějaké době vrhla na družinu, ale ta se ubránila a podařilo se jí dostat pryč ze Rmutného vrchu.
Právě včas, neboť kolona osadníků byla napadena stádem hevrenů. Ti doráželi na hradbu z osadnických vozů a někteří už vraždili i za ní. Postavy se udatně vrhly do boje, kde se vyznamenal především Gotrek díky svému velení a Fernet svými magickými dovednostmi. Dug spíše vraždil sám a Anku těžce zápasila s přesilou hevrenů, když svými kouzly zabila většinu svých spolubojovníků.
Hevreni byli nakonec odraženi a osadníci slavili vítězství. Dobrodruzi uřezali mrtvým hevrenům hlavy a ty donesli na Dugově krku až do Míramu, kde jim za každou hlavu vyplatili deset grošů. Takový úspěch se zákonitě musel zapít v hospodě, kde se dobrodruzi rozhodli zůstat i přes noc.
čtvrtek 28. dubna 2011
Vítaná pomoc - 1. část
Nad Zlatým lesem se snášel soumrak a skřítčí matky zaháněly na poslední chvíli drobotinu do postelí. Jenže území malého národa není všude stejné. Oproti přívětivosti lesních paloučků zde stála bažina Turgů, kam noc přichází nejdříve a ranními paprsky se nechává vyhánět jen nerada. A právě zde a nikde jinde se...
Fu Kejo náhle prudce trhnul hlavou od rozepsaného textu. Ten pocit už dlouho nezažil, ale zapomenout na ně by nešlo ani po tisíci letech. Nedaleko právě teď kdosi pomocí kouzla zapálil oheň. Starý skřítek sáhl po své holi a s její pomocí se dopravil na práh chtrče, kde chvíli pozoroval okolní temnotu. Zničehonic pronesl několik jasných slov a udeřil holí do země. Poté se usmál, přehodil přes sebe plášť a zmizel v noční bažině.
Anku se právě chystala přiložit na oheň, když ji náhle někdo dal ruku přes pusu. Leknutím spadla na zadek, ale výkřik nepronikl přes její ucpaná ústa.
„Měla bys být opatrnější“ pronesl Fernet a sundal elfce ruku z úst. „Rozdělávat oheň pomocí magie – zbláznila ses? To ti nestačí, že kvůli tobě chytl kus Zlatýho lesa a teď jde po nás lovec lidí?“
Čarodějka uraženě protáhla obličej. „A kdo nechal Namtara napospas hydře?“ rýpla si. „Kdyby jsi do mě nenarazil, což mi připomíná, že ti znovu musím poděkovat za tu pěknou bouli na hlavě, tak utíkáš ještě teď a pravděpodobně by ses utopil v nějaké bezedné tůni.“
„V tůni ses topila ty a já byl ten, kdo tě zachraňoval“ bránil se pro změnu elf. „A chtěl bych vidět tebe, jak čelíš sedmi hydřím hlavám. Posloucháš mě vůbec? Sedm hlav!“
„Namtar neutekl“ řekla Anku už klidnějším hlasem a zkousla si ret.
I Fernet se rázem uklidnil. „To jo. Namtar neutekl“ a povzdechl si. Chvíli tak bylo u ohně ticho a každý z elfů byl pohroužen do svých vlastních myšlenek.
Anku nakonec prolomila mlčení. „Myslíš, že mohl Namtar přežít?“ Zvedla hlavu ke svému společníkovi.
Fernet však místo na ni, zíral do prostoru za jejími zády a ve tváři měl výraz hrůzy. Přesto dokázal vyskočit na nohy a tasit meč. V rukou se mu ale třásl, stejně jako celé jeho tělo.
Elfka se otočila a vzápětí udělala několik kroků zpět. Na pozadí Modrého měsíce se rýsovala obrovská hydra a její tři odporné krky se neustále míhaly a kroutily všude kolem. „To je konec“ pomyslela si Anku a otočila se k Fernetovi.
Ten už měl meč zase zandaný, obezřetně couval a bral do rukou vše potřebné.
„To chceš zase zdrhnout?“ vzkypěla Anku zlostí.
„A ty máš zájem tu pojít a posloužit jako svačinka té příšeře?“ bránil se Fernet vztekle. „Nejsem blázen, mizim.“
Než ale stačil svá slova naplnit, hydra sklonila své tři hlavy až na jejich úroveň a promluvila. „Zůstaňte! Nemáte se čeho bát.“
„Cože?“ vypadlo z obou elfů najednou a s údivem sledovali, jak hydra mizí. Zanedlouho po ní nebylo ani stopy a na jejím místě stál pouze starý skřítek.
„Zdravím vás, čarodějové“ pronesl.
Fu Kejova chatrč byla prostá, ale po dlouhém pobytu v bažině připadala elfům jako zájezdní hostinec. Zvědavě pozorovali svého hostitele, chystajícího čaj a jejich pohled padl i na stůl u stěny, celý pokrytý svitky pergamenu.
„Neshnije vám to tady?“ zeptala se Anku, když jí skřítek podal misku s čajem a kývla hlavou ke stolu.
Fu Kejo se jen usmál. „Ne ne, slečno čarodějko. Sama jistě víte, jak dokáže být magie užitečná. Svou práci si ochráním.“
„Musíte být mocný mág, když jste nás hned odhalil“ divila se elfka. „A ta iluze hydry. To byl určitě také pěkně těžký kousek.“
„Těší mě vaše chvála“ odpověděl Fu Kejo a uklonil se. „Ale tady ve Zlatém lese platí, že čím mocnější mág, tím nevítanější mezi skřítky. Jsem vyhnancem ve vlastní zemi.“ Zdálo se, že do té doby veselá povaha hostitele, jaksi ochabla. Než ale stačili dobrodruzi cokoli říct, zatřepal skřítek hlavou a opět nasadil úsměv. „Není to ale tak strašné. Občas potkávám zajímavé hosty, jako třeba vás, a koneckonců, od plání kde žijí osadníci, je to odsud kousek. Když je mi smutno, zajdu si tam popovídat.“
Fernetovi, který do té doby pouze jedl, zaskočilo sousto a rozkašlal se. „Co-cože?“ prskal okolo sebe pšeničnou placku. „Tady nedaleko končí bažina?“
„Jistě“ usmál se Fu Kejo. „Jestli chcete, ráno vás tam zavedu.“
Oba elfové se na sebe podívali a i jim se ústa roztáhla k úsměvu. Zanedlouho se smála celá chtrč.
Když druhý den ráno vyšli dobrodruzi na pláň, neznala jejich radost mezí. Fernet padl na kolena a líbal zemi a Anku začala tančit s Fu Kejoem. Ten se ale necítil na otevřené pláni moc dobře, a proto se brzy rozhodl vrátit do stínu stromů. Na hranici lesa se ještě zastavil.
Nechoďte na jih, elfové“ pravil. „Zuří tam válka a nevedlo by se vám tam dobře. I tady jsou pláně dost nebezpečné. Zamiřte přímo na západ, tam je vesnice storabských osadníků. Dál vám kdyžtak poradí oni.“ Fu Kejo naposledy zamával a zmizel mezi stromy.
Anku se zmateně podívala na Ferneta. „Válka? Storabové? Co to má znamenat?“
Elf vyrazil a během cesty se snažil své společnici předat těch pár informací, které znal. Jak Almendořané válčí s kočovnými hevreny na pláních a jak kus dobytého území darovali svým věrným spojencům – Storabům.
„Říkají teď téhle zemi Nová Okmirea“ vzpomínal Fernet. „Život je tu tvrdý, ale co jsem slyšel, tak takoví jsou i Storabové. Většinou zde pasou své krávy a nebo chytají a krotí trhlinové mustangy.“
„A proč zrovna Nová Okmirea?“ divila se Anku. „Zní to tak zvláštně“
„To netuším, ale brzy se můžeš zeptat“ odvětil elf a ukázal na kouř stoupající v dálce.
Kouř skutečně stoupal z vesnice. Ta byla celá obehnána důkladnou palisádou a u brány se tyčila i strážní věž. Právě z ní kdosi seběhl, načež se křídla brány zavřela.
„O hosty zřejmě moc nestojí“ ucedil Fernet, ale přesto s Anku došli až k palisádě. Na té se teď hemžili osadníci se zbraněmi, proto elfovo zabušení na bránu bylo značně váhavé.
Na hradbě nad nimi se objevil statný muž, který si příchozí prohlížel se značně podezřívavým pohledem. „Co tu chcete? Nestojíme o cizince, tím víc o elfy, kteří kradou slepice, unášejí děti a tajně svádějí poctivé muže a ženy.“
„Báchorky“ zvolala Anku. „Chceme jenom přenocovat a zítra bychom zas pokračovaly v cestě na západ.“
Muž zamrkal. „Na západ? Takže vy nemáte namířeno na jih ke skřetům a hevrenům?“
„To opravdu ne“ potvrdil Fernet. „Nechceme se míchat do války, žádáme opravdu jen o nocleh.“
„Hmm“ zamyslel se mluvčí. „Možná opravdu nejste přísluhovači Khara a jeho pohůnků, a pak by odmítnutí přístřeší pro poutníky bylo hanbou naší vsi.“ Muž jak se zdá, konečně došel k rozhodnutí. „Jmenuji se Gothar a pravím vám, že můžete zůstat. Ale jestli se něco stane našim lidem nebo zvířatům, vy za to budete odpovědní. A pak poznáte, jak se dokáží hněvat Storabové.“
„Děkujeme“ řekla Anku za oba elfy. Gothar jim kývnul hlavou a bráno se otevřela.
Fu Kejo náhle prudce trhnul hlavou od rozepsaného textu. Ten pocit už dlouho nezažil, ale zapomenout na ně by nešlo ani po tisíci letech. Nedaleko právě teď kdosi pomocí kouzla zapálil oheň. Starý skřítek sáhl po své holi a s její pomocí se dopravil na práh chtrče, kde chvíli pozoroval okolní temnotu. Zničehonic pronesl několik jasných slov a udeřil holí do země. Poté se usmál, přehodil přes sebe plášť a zmizel v noční bažině.
Anku se právě chystala přiložit na oheň, když ji náhle někdo dal ruku přes pusu. Leknutím spadla na zadek, ale výkřik nepronikl přes její ucpaná ústa.
„Měla bys být opatrnější“ pronesl Fernet a sundal elfce ruku z úst. „Rozdělávat oheň pomocí magie – zbláznila ses? To ti nestačí, že kvůli tobě chytl kus Zlatýho lesa a teď jde po nás lovec lidí?“
Čarodějka uraženě protáhla obličej. „A kdo nechal Namtara napospas hydře?“ rýpla si. „Kdyby jsi do mě nenarazil, což mi připomíná, že ti znovu musím poděkovat za tu pěknou bouli na hlavě, tak utíkáš ještě teď a pravděpodobně by ses utopil v nějaké bezedné tůni.“
„V tůni ses topila ty a já byl ten, kdo tě zachraňoval“ bránil se pro změnu elf. „A chtěl bych vidět tebe, jak čelíš sedmi hydřím hlavám. Posloucháš mě vůbec? Sedm hlav!“
„Namtar neutekl“ řekla Anku už klidnějším hlasem a zkousla si ret.
I Fernet se rázem uklidnil. „To jo. Namtar neutekl“ a povzdechl si. Chvíli tak bylo u ohně ticho a každý z elfů byl pohroužen do svých vlastních myšlenek.
Anku nakonec prolomila mlčení. „Myslíš, že mohl Namtar přežít?“ Zvedla hlavu ke svému společníkovi.
Fernet však místo na ni, zíral do prostoru za jejími zády a ve tváři měl výraz hrůzy. Přesto dokázal vyskočit na nohy a tasit meč. V rukou se mu ale třásl, stejně jako celé jeho tělo.
Elfka se otočila a vzápětí udělala několik kroků zpět. Na pozadí Modrého měsíce se rýsovala obrovská hydra a její tři odporné krky se neustále míhaly a kroutily všude kolem. „To je konec“ pomyslela si Anku a otočila se k Fernetovi.
Ten už měl meč zase zandaný, obezřetně couval a bral do rukou vše potřebné.
„To chceš zase zdrhnout?“ vzkypěla Anku zlostí.
„A ty máš zájem tu pojít a posloužit jako svačinka té příšeře?“ bránil se Fernet vztekle. „Nejsem blázen, mizim.“
Než ale stačil svá slova naplnit, hydra sklonila své tři hlavy až na jejich úroveň a promluvila. „Zůstaňte! Nemáte se čeho bát.“
„Cože?“ vypadlo z obou elfů najednou a s údivem sledovali, jak hydra mizí. Zanedlouho po ní nebylo ani stopy a na jejím místě stál pouze starý skřítek.
„Zdravím vás, čarodějové“ pronesl.
Fu Kejova chatrč byla prostá, ale po dlouhém pobytu v bažině připadala elfům jako zájezdní hostinec. Zvědavě pozorovali svého hostitele, chystajícího čaj a jejich pohled padl i na stůl u stěny, celý pokrytý svitky pergamenu.
„Neshnije vám to tady?“ zeptala se Anku, když jí skřítek podal misku s čajem a kývla hlavou ke stolu.
Fu Kejo se jen usmál. „Ne ne, slečno čarodějko. Sama jistě víte, jak dokáže být magie užitečná. Svou práci si ochráním.“
„Musíte být mocný mág, když jste nás hned odhalil“ divila se elfka. „A ta iluze hydry. To byl určitě také pěkně těžký kousek.“
„Těší mě vaše chvála“ odpověděl Fu Kejo a uklonil se. „Ale tady ve Zlatém lese platí, že čím mocnější mág, tím nevítanější mezi skřítky. Jsem vyhnancem ve vlastní zemi.“ Zdálo se, že do té doby veselá povaha hostitele, jaksi ochabla. Než ale stačili dobrodruzi cokoli říct, zatřepal skřítek hlavou a opět nasadil úsměv. „Není to ale tak strašné. Občas potkávám zajímavé hosty, jako třeba vás, a koneckonců, od plání kde žijí osadníci, je to odsud kousek. Když je mi smutno, zajdu si tam popovídat.“
Fernetovi, který do té doby pouze jedl, zaskočilo sousto a rozkašlal se. „Co-cože?“ prskal okolo sebe pšeničnou placku. „Tady nedaleko končí bažina?“
„Jistě“ usmál se Fu Kejo. „Jestli chcete, ráno vás tam zavedu.“
Oba elfové se na sebe podívali a i jim se ústa roztáhla k úsměvu. Zanedlouho se smála celá chtrč.
Když druhý den ráno vyšli dobrodruzi na pláň, neznala jejich radost mezí. Fernet padl na kolena a líbal zemi a Anku začala tančit s Fu Kejoem. Ten se ale necítil na otevřené pláni moc dobře, a proto se brzy rozhodl vrátit do stínu stromů. Na hranici lesa se ještě zastavil.
Nechoďte na jih, elfové“ pravil. „Zuří tam válka a nevedlo by se vám tam dobře. I tady jsou pláně dost nebezpečné. Zamiřte přímo na západ, tam je vesnice storabských osadníků. Dál vám kdyžtak poradí oni.“ Fu Kejo naposledy zamával a zmizel mezi stromy.
Anku se zmateně podívala na Ferneta. „Válka? Storabové? Co to má znamenat?“
Elf vyrazil a během cesty se snažil své společnici předat těch pár informací, které znal. Jak Almendořané válčí s kočovnými hevreny na pláních a jak kus dobytého území darovali svým věrným spojencům – Storabům.
„Říkají teď téhle zemi Nová Okmirea“ vzpomínal Fernet. „Život je tu tvrdý, ale co jsem slyšel, tak takoví jsou i Storabové. Většinou zde pasou své krávy a nebo chytají a krotí trhlinové mustangy.“
„A proč zrovna Nová Okmirea?“ divila se Anku. „Zní to tak zvláštně“
„To netuším, ale brzy se můžeš zeptat“ odvětil elf a ukázal na kouř stoupající v dálce.
Kouř skutečně stoupal z vesnice. Ta byla celá obehnána důkladnou palisádou a u brány se tyčila i strážní věž. Právě z ní kdosi seběhl, načež se křídla brány zavřela.
„O hosty zřejmě moc nestojí“ ucedil Fernet, ale přesto s Anku došli až k palisádě. Na té se teď hemžili osadníci se zbraněmi, proto elfovo zabušení na bránu bylo značně váhavé.
Na hradbě nad nimi se objevil statný muž, který si příchozí prohlížel se značně podezřívavým pohledem. „Co tu chcete? Nestojíme o cizince, tím víc o elfy, kteří kradou slepice, unášejí děti a tajně svádějí poctivé muže a ženy.“
„Báchorky“ zvolala Anku. „Chceme jenom přenocovat a zítra bychom zas pokračovaly v cestě na západ.“
Muž zamrkal. „Na západ? Takže vy nemáte namířeno na jih ke skřetům a hevrenům?“
„To opravdu ne“ potvrdil Fernet. „Nechceme se míchat do války, žádáme opravdu jen o nocleh.“
„Hmm“ zamyslel se mluvčí. „Možná opravdu nejste přísluhovači Khara a jeho pohůnků, a pak by odmítnutí přístřeší pro poutníky bylo hanbou naší vsi.“ Muž jak se zdá, konečně došel k rozhodnutí. „Jmenuji se Gothar a pravím vám, že můžete zůstat. Ale jestli se něco stane našim lidem nebo zvířatům, vy za to budete odpovědní. A pak poznáte, jak se dokáží hněvat Storabové.“
„Děkujeme“ řekla Anku za oba elfy. Gothar jim kývnul hlavou a bráno se otevřela.
pondělí 25. dubna 2011
Krátká aktualizace postav a hráčů
Postavy, které se vyskytly v posledních několika dobrodružstvích (a nejen ty):
Fernet - elfí čaroděj, který má na svědomí vyvolání sekáče v Jasném svitu, zapálení Zlatého lesa, obětování žen a dětí z vesnice Turgů krutému démonovi, záchranu storabské vesnice před útokem skřetů, záchranu almendorských osadníků před nájezdem hevrenů a svými čáry způsobil, že je Anku těhotná. Hraje Vóďa.
Anku - elfí čarodějka, která vykonala stejné věci jako Fernet (až na obětování vesničanů démonovi). Po útoku spektry zestárla o 5 let a na zádech má nožem vyrytý vzkaz od lovce lidí. Specializuje se na živlovou magii a její ohnivá kouzla vzbuzují respekt a strach (několikrát se vymkla kontrole). Při obraně před hevreny zabila svou nezvladatelnou magií víc obránců, než-li útočníků. Hraje Tomík.
Gotrek - storabský osadník, kterého omrzel život ve vesnici a rozhodl se putovat s elfími čaroději. Společně pomohli hevrence Mokasítě vykonat rituál dospělosti (zabití baziliška), ale poté vypluli na povrch neshody mezi hevreny a osadníky a Gotrek mladou hevrenku zabil. Účastnil se také obrany almendorských osadníků, kde pobil nejvíce hevrenů. Hraje Morče.
Dug - krollí válečník. nelze o něm mnoho říci. Bránil almendorské osadníky a rád nosí okolo krku hevrenské hlavy. Sestoupil s Fernetem, Anku a Gotrekem do nitra Rmutného vrchu, kde spatřil předka krollů - korulla. Hraje Kačer.
Namtar - lidský válečník, který má prsty ve vyhození skřítčí vesnice Poj Gej do vzduchu. Stejně tak se zúčastnil vyvolání sekáče, zapálení lesa a obětování vesničanů démonovi. naposledy viděn v bažině, jak čelí sedmihlavé hydře poté, co jej Fernet opustil. Hraje Kambo.
Brik - další krollí válečník. Pomohl družině v útěku před rozzuřenými obyvateli Jasného svitu, když hlavou prorazil zeď domku. Při následném požáru lesa se ale ztratil a zatím o něm nejsou žádné další zprávy. Hraje Honza.
Diego - hevrenský válečník o jehož skutcích se dodnes mluví (ale šeptem) po putykách bývalých Svobodných měst. Šeptá se, že při posledním souboji se skřítky byl těžce raněn kamenem do hlavy a nyní je ztracen někde ve Zlatém lese. Hraje Špalda.
Caballa - hraničářka z rasy hevrenů. Přáteli naposledy spatřena na obětním kameni, kde ji rituálně umučil skřítčí vrah Kojfiča. Dnes již není mezi živými. hraje Kéďa.
Fernet - elfí čaroděj, který má na svědomí vyvolání sekáče v Jasném svitu, zapálení Zlatého lesa, obětování žen a dětí z vesnice Turgů krutému démonovi, záchranu storabské vesnice před útokem skřetů, záchranu almendorských osadníků před nájezdem hevrenů a svými čáry způsobil, že je Anku těhotná. Hraje Vóďa.
Anku - elfí čarodějka, která vykonala stejné věci jako Fernet (až na obětování vesničanů démonovi). Po útoku spektry zestárla o 5 let a na zádech má nožem vyrytý vzkaz od lovce lidí. Specializuje se na živlovou magii a její ohnivá kouzla vzbuzují respekt a strach (několikrát se vymkla kontrole). Při obraně před hevreny zabila svou nezvladatelnou magií víc obránců, než-li útočníků. Hraje Tomík.
Gotrek - storabský osadník, kterého omrzel život ve vesnici a rozhodl se putovat s elfími čaroději. Společně pomohli hevrence Mokasítě vykonat rituál dospělosti (zabití baziliška), ale poté vypluli na povrch neshody mezi hevreny a osadníky a Gotrek mladou hevrenku zabil. Účastnil se také obrany almendorských osadníků, kde pobil nejvíce hevrenů. Hraje Morče.
Dug - krollí válečník. nelze o něm mnoho říci. Bránil almendorské osadníky a rád nosí okolo krku hevrenské hlavy. Sestoupil s Fernetem, Anku a Gotrekem do nitra Rmutného vrchu, kde spatřil předka krollů - korulla. Hraje Kačer.
Namtar - lidský válečník, který má prsty ve vyhození skřítčí vesnice Poj Gej do vzduchu. Stejně tak se zúčastnil vyvolání sekáče, zapálení lesa a obětování vesničanů démonovi. naposledy viděn v bažině, jak čelí sedmihlavé hydře poté, co jej Fernet opustil. Hraje Kambo.
Brik - další krollí válečník. Pomohl družině v útěku před rozzuřenými obyvateli Jasného svitu, když hlavou prorazil zeď domku. Při následném požáru lesa se ale ztratil a zatím o něm nejsou žádné další zprávy. Hraje Honza.
Diego - hevrenský válečník o jehož skutcích se dodnes mluví (ale šeptem) po putykách bývalých Svobodných měst. Šeptá se, že při posledním souboji se skřítky byl těžce raněn kamenem do hlavy a nyní je ztracen někde ve Zlatém lese. Hraje Špalda.
Caballa - hraničářka z rasy hevrenů. Přáteli naposledy spatřena na obětním kameni, kde ji rituálně umučil skřítčí vrah Kojfiča. Dnes již není mezi živými. hraje Kéďa.
Hrůza vypuštěná z bažin - 2. část
„Smrdí“ konstatoval suše Namtar, když vešel do věže. A vzápětí v něm začal kypět zlost, protože místo spousty pokladů, viděl jen hromady starého nábytku a jiných krámů.
„To my ale taky“ reagoval Fernet, který šel hned za válečníkem a zatvářil se podobně jako on, když spatřil vnitřek věže. „A hlady skoro nevidím.“
„To poslední máme společné.“ ozval se ze tmy šeptavý hlas a než stačili dobrodruzi pořádně zvednout zbraně, vyletěla proti nim jakási stříbrošedá mlha.
Fernet po jejím dotyku padl s výkřikem k zemi a oběma rukama se držel za srdce. Namtar sice stačil uhnout a překulit se ke dveřím, ale i tam jej mlha dostihla. Několikrát máchnul mečem, který získal ve vesnici Turgů, ale z mlhy jen zazněl zlomyslný smích. Vzápětí padnul k zemi i on, s nepřirozeným chladem na srdci. Mlha se začala líně převalovat po místnosti a v samém jejím středu začaly žhnout rudé oči.
„Jak posilňující.“ vrněla mlha blahem a shlížela triumfálně na oba dobrodruhy. „Už jsem myslel, že ke mně do věže již nikdo nikdy nezavítá.“
Fernet se překulil na záda a těžce sípal. „Kdo jsi a co po nás chceš?“ Zdálo se, že víc slov je nad jeho síly.
Mlha se ještě víc rozzářila. „Já jsem Langaš a přišel jsem před mnoha lety ze světa stínů, abych se krmil na nižších bytostech, jako jste vy. Jsi spokojen s mojí odpovědí mrzký elfe?“
„Ani ne.“ vypravil Fernet ze sebe a sledoval, jak se Langaš rozchechtal. „Chceme žít.“ dodal a rozkašlal se. Z koutku úst mu tekla krev.
„To chce každý,“ komentoval nevzrušeně démon. „ale mně žádná kořist neuteče. Musím být silný, abych mohl opustit věž.“
Namtarovi se mezitím podařilo dostat na čtyři. „Pusť nás.“ pronesl pomalu. „Pusť a my ti ti přineseme mnohem víc obětí k pozření.“
Langašova zář pohasla a dlouho bylo ticho. Dobrodruzi přemýšleli o útěku, ale byli rádi, když se mohli pohnout jen o pár sáhů. Krutý démon jim nechal jen nepatrný zbytek sil. Fernet se zrovna pokoušel posadit, když pocítil, jak se mu vrací do těla život. I Namtar měl v obličeji zdravější barvu a zvedl se na nohy. Udělal pár kroků, ale zase spadnul.
Také Fernet pocítil, že jeho radost byla jen chvilková. Část sil se jim vrátila, ale zdaleka ne všechna. Langaš se opět objevil v místnosti.
„Ujednáno.“
* * *
Til Dan přišla k otci a vzala mu malého Taj Peje z náručí. Byl už nejvyšší čas jít spát a tak zahnala do postele i ostatní malé skřítky. Pouze nejstarší mladíci mohli zůstat a ti netrpělivě čekali až se jejich sourozenci uloží ke spánku a dědeček Tilpej bude pokračovat ve vypravování. Dočkali se.
Tilpej zavřel oči, snad aby si vybavil ten dávný den, a povídal dál.
„Když dobrodruzi vyšli opět z věže, byli jen stínem těch, kteří vstoupili dovnitř. A nemohl jsem pochopit, co se rozhodli udělat. Otočili se z původního směru a vydali se zpět do vesnice Turgů. Šílené. Druhý den tam došli...“
* * *
Po celé vesnici Turgů se nesl nářek a bědování. Obrovský válečník s ohnivým vousem jim pobyl všechny schopné muže. Ženy a děti teď čeká strádání a pravděpodobně rychlá smrt. Zmateně pobíhali sem a tam, nikdo nedokázal udělat nic pořádného.
„To nám hraje do karet.“ zašklebil se Namtar, i když částečně to bylo i bolestí, kterou neustále pociťoval. „Půjde to jako po drátkách.“
„Uvidíme.“ oponoval Fernet. „Langaš mi sebral i část mé magie. Nevím jestli mám dostatek sil.“
„Kdyžtak to uděláme postaru. Sek sek a zbytek půjde dobrovolně.“ ukončil Namtar rozhovor a vyrazil k vesnici. Fernet jej následoval.
Když je Turgové spatřili, chystali se rozutéct do okolních bažin. Elf však začal pronášet verše ve svém jazyce, slova a sloky, které mají zvláštní moc. Všichni vesničané se proti své vůli zastavili a upřeli pohledy na dvojici.
Namtar postoupil až k dřevěné hranici, která dosud stála a vytasil meč. Turgové se vyděšeně přikrčili a válečník spokojeně pokýval hlavou.
„Přesně tak vy sviňky.“ zařval. „Teď půjdete půjdete všichni s náma nebo poznáte, jak se dokážu ohánět mečem. Jasný?!“ a výhružně ťal vzduchem k nejbližší ženě. Ta zmateně přikývla a celá vesnice byla během pár minut připravena vyrazit.
„Hezký čáry, Fernete.“ otočil se Namtar k elfovi. „není nad to, když způsobíš, že mi rozumí každý slovo.“ Čaroděj jen odvrátil hlavu a začal zvracet.
* * *
„A co bylo dál?“ vyzvídali skřítci na Tilpejovi. „Zachránil někdo vesničany? Třeba ty? Nebo salové? Neříkej, že všechny odvedli do věže?“ Poslední otázka jakoby vyděsila i samotné posluchače. Skřítkové kdysi s divokými Turgy válčili, ale přesto je možnost masakru žen a dětí zaskočila.
Tilpej se nadechl k odpovědi, ale pak se zarazil. Spatřil Til Dan, jak za zády skřítků kroutí hlavou a upírá na otce prosebný pohled. Tilpej si uvědomil, že své dceři ten příběh už kdysi vyprávěl. Nervózně si odkašlal.
„Pochopitelně, že k langašově věži nikdy nedošli. Cizákům a jejich průvodu se do cesty postavil barbar Garbalt, porazil je a osvobodil všechny ženy a děti. A zlý démon vybuchl ve věži vzteky.“ dokončil Tilpej rychle své vyprávění a pomohl dceři uložit skřítky do postele.
Když pak Til Dan přinesla otci večerní šálek čaje, povšiml si stařec, že má ve vlasech zlatou sponu ve tvaru motýla. Dostala ji kdysi od své matky a ta ji získala jako dárek od Tilpeje, když se vrátil z bažin. Zvláštní náhoda, že si ji vzala zrovna dnes. Chtě nechtě si Tilpej znovu vzpomněl na ten dávný den.
* * *
„Neboj se mě, mrňousi.“ hromový hlas Garbalta se nesl okolím a Tilpej byl přesvědčen, že všichni tvorové bažin o nich musí vědět. „Řekni mi, kam šli ti dva a ožná dostaneš i nějakou odměnu.“ obr se dokonce usmál a to Tilpeje přimělo mluvit.
„Na zá-západ, pa-pane.“ vykoktal ze sebe. „Ke staré věži.“
„Tumáš“ řekl Garbalt a Tilpej ucítil, jak mu něco vtiskl do dlaně. Vzápětí už slyšel obrovo vzdalující se kroky. Když pak otevřel oči, viděl ve svých rukou krásnou sponu do vlasů, ve tvaru motýla.
* * *
„Hotovo,“ pronesl spokojeně Namtar a sebral těch pár drobností co měl. „můžeme vyrazit.“
I Fernet nyní vypadal klidnější, když konečně umkl řev z věže a langaš se vydal kamsi pryč. „Jen doufám,“ pronesl čaroděj zamyšleně, „že tu zrůdu už víckrát nespatříme.“
„Proto míříme na opačnou stranu než šel on.“ pravil Namtar. „Aby nás už nikdy neohrozil. Ještě štěstí, že z toho všeho nebudeme mít žádnej průser. V týhle bažině naštěstí nebyl nikdo, kdo by o tom někde vykládal.“
Dobrodruzi vyrazili na jih, kde tušili pevnější půdu a snad i konec bažiny. O hodinu později prošel v jejich stopách obr s rezavým vousem...
„To my ale taky“ reagoval Fernet, který šel hned za válečníkem a zatvářil se podobně jako on, když spatřil vnitřek věže. „A hlady skoro nevidím.“
„To poslední máme společné.“ ozval se ze tmy šeptavý hlas a než stačili dobrodruzi pořádně zvednout zbraně, vyletěla proti nim jakási stříbrošedá mlha.
Fernet po jejím dotyku padl s výkřikem k zemi a oběma rukama se držel za srdce. Namtar sice stačil uhnout a překulit se ke dveřím, ale i tam jej mlha dostihla. Několikrát máchnul mečem, který získal ve vesnici Turgů, ale z mlhy jen zazněl zlomyslný smích. Vzápětí padnul k zemi i on, s nepřirozeným chladem na srdci. Mlha se začala líně převalovat po místnosti a v samém jejím středu začaly žhnout rudé oči.
„Jak posilňující.“ vrněla mlha blahem a shlížela triumfálně na oba dobrodruhy. „Už jsem myslel, že ke mně do věže již nikdo nikdy nezavítá.“
Fernet se překulil na záda a těžce sípal. „Kdo jsi a co po nás chceš?“ Zdálo se, že víc slov je nad jeho síly.
Mlha se ještě víc rozzářila. „Já jsem Langaš a přišel jsem před mnoha lety ze světa stínů, abych se krmil na nižších bytostech, jako jste vy. Jsi spokojen s mojí odpovědí mrzký elfe?“
„Ani ne.“ vypravil Fernet ze sebe a sledoval, jak se Langaš rozchechtal. „Chceme žít.“ dodal a rozkašlal se. Z koutku úst mu tekla krev.
„To chce každý,“ komentoval nevzrušeně démon. „ale mně žádná kořist neuteče. Musím být silný, abych mohl opustit věž.“
Namtarovi se mezitím podařilo dostat na čtyři. „Pusť nás.“ pronesl pomalu. „Pusť a my ti ti přineseme mnohem víc obětí k pozření.“
Langašova zář pohasla a dlouho bylo ticho. Dobrodruzi přemýšleli o útěku, ale byli rádi, když se mohli pohnout jen o pár sáhů. Krutý démon jim nechal jen nepatrný zbytek sil. Fernet se zrovna pokoušel posadit, když pocítil, jak se mu vrací do těla život. I Namtar měl v obličeji zdravější barvu a zvedl se na nohy. Udělal pár kroků, ale zase spadnul.
Také Fernet pocítil, že jeho radost byla jen chvilková. Část sil se jim vrátila, ale zdaleka ne všechna. Langaš se opět objevil v místnosti.
„Ujednáno.“
* * *
Til Dan přišla k otci a vzala mu malého Taj Peje z náručí. Byl už nejvyšší čas jít spát a tak zahnala do postele i ostatní malé skřítky. Pouze nejstarší mladíci mohli zůstat a ti netrpělivě čekali až se jejich sourozenci uloží ke spánku a dědeček Tilpej bude pokračovat ve vypravování. Dočkali se.
Tilpej zavřel oči, snad aby si vybavil ten dávný den, a povídal dál.
„Když dobrodruzi vyšli opět z věže, byli jen stínem těch, kteří vstoupili dovnitř. A nemohl jsem pochopit, co se rozhodli udělat. Otočili se z původního směru a vydali se zpět do vesnice Turgů. Šílené. Druhý den tam došli...“
* * *
Po celé vesnici Turgů se nesl nářek a bědování. Obrovský válečník s ohnivým vousem jim pobyl všechny schopné muže. Ženy a děti teď čeká strádání a pravděpodobně rychlá smrt. Zmateně pobíhali sem a tam, nikdo nedokázal udělat nic pořádného.
„To nám hraje do karet.“ zašklebil se Namtar, i když částečně to bylo i bolestí, kterou neustále pociťoval. „Půjde to jako po drátkách.“
„Uvidíme.“ oponoval Fernet. „Langaš mi sebral i část mé magie. Nevím jestli mám dostatek sil.“
„Kdyžtak to uděláme postaru. Sek sek a zbytek půjde dobrovolně.“ ukončil Namtar rozhovor a vyrazil k vesnici. Fernet jej následoval.
Když je Turgové spatřili, chystali se rozutéct do okolních bažin. Elf však začal pronášet verše ve svém jazyce, slova a sloky, které mají zvláštní moc. Všichni vesničané se proti své vůli zastavili a upřeli pohledy na dvojici.
Namtar postoupil až k dřevěné hranici, která dosud stála a vytasil meč. Turgové se vyděšeně přikrčili a válečník spokojeně pokýval hlavou.
„Přesně tak vy sviňky.“ zařval. „Teď půjdete půjdete všichni s náma nebo poznáte, jak se dokážu ohánět mečem. Jasný?!“ a výhružně ťal vzduchem k nejbližší ženě. Ta zmateně přikývla a celá vesnice byla během pár minut připravena vyrazit.
„Hezký čáry, Fernete.“ otočil se Namtar k elfovi. „není nad to, když způsobíš, že mi rozumí každý slovo.“ Čaroděj jen odvrátil hlavu a začal zvracet.
* * *
„A co bylo dál?“ vyzvídali skřítci na Tilpejovi. „Zachránil někdo vesničany? Třeba ty? Nebo salové? Neříkej, že všechny odvedli do věže?“ Poslední otázka jakoby vyděsila i samotné posluchače. Skřítkové kdysi s divokými Turgy válčili, ale přesto je možnost masakru žen a dětí zaskočila.
Tilpej se nadechl k odpovědi, ale pak se zarazil. Spatřil Til Dan, jak za zády skřítků kroutí hlavou a upírá na otce prosebný pohled. Tilpej si uvědomil, že své dceři ten příběh už kdysi vyprávěl. Nervózně si odkašlal.
„Pochopitelně, že k langašově věži nikdy nedošli. Cizákům a jejich průvodu se do cesty postavil barbar Garbalt, porazil je a osvobodil všechny ženy a děti. A zlý démon vybuchl ve věži vzteky.“ dokončil Tilpej rychle své vyprávění a pomohl dceři uložit skřítky do postele.
Když pak Til Dan přinesla otci večerní šálek čaje, povšiml si stařec, že má ve vlasech zlatou sponu ve tvaru motýla. Dostala ji kdysi od své matky a ta ji získala jako dárek od Tilpeje, když se vrátil z bažin. Zvláštní náhoda, že si ji vzala zrovna dnes. Chtě nechtě si Tilpej znovu vzpomněl na ten dávný den.
* * *
„Neboj se mě, mrňousi.“ hromový hlas Garbalta se nesl okolím a Tilpej byl přesvědčen, že všichni tvorové bažin o nich musí vědět. „Řekni mi, kam šli ti dva a ožná dostaneš i nějakou odměnu.“ obr se dokonce usmál a to Tilpeje přimělo mluvit.
„Na zá-západ, pa-pane.“ vykoktal ze sebe. „Ke staré věži.“
„Tumáš“ řekl Garbalt a Tilpej ucítil, jak mu něco vtiskl do dlaně. Vzápětí už slyšel obrovo vzdalující se kroky. Když pak otevřel oči, viděl ve svých rukou krásnou sponu do vlasů, ve tvaru motýla.
* * *
„Hotovo,“ pronesl spokojeně Namtar a sebral těch pár drobností co měl. „můžeme vyrazit.“
I Fernet nyní vypadal klidnější, když konečně umkl řev z věže a langaš se vydal kamsi pryč. „Jen doufám,“ pronesl čaroděj zamyšleně, „že tu zrůdu už víckrát nespatříme.“
„Proto míříme na opačnou stranu než šel on.“ pravil Namtar. „Aby nás už nikdy neohrozil. Ještě štěstí, že z toho všeho nebudeme mít žádnej průser. V týhle bažině naštěstí nebyl nikdo, kdo by o tom někde vykládal.“
Dobrodruzi vyrazili na jih, kde tušili pevnější půdu a snad i konec bažiny. O hodinu později prošel v jejich stopách obr s rezavým vousem...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)