Hrůza vypuštěná z bažin - 2. část

„Smrdí“ konstatoval suše Namtar, když vešel do věže. A vzápětí v něm začal kypět zlost, protože místo spousty pokladů, viděl jen hromady starého nábytku a jiných krámů.
„To my ale taky“ reagoval Fernet, který šel hned za válečníkem a zatvářil se podobně jako on, když spatřil vnitřek věže. „A hlady skoro nevidím.“
„To poslední máme společné.“ ozval se ze tmy šeptavý hlas a než stačili dobrodruzi pořádně zvednout zbraně, vyletěla proti nim jakási stříbrošedá mlha.
Fernet po jejím dotyku padl s výkřikem k zemi a oběma rukama se držel za srdce. Namtar sice stačil uhnout a překulit se ke dveřím, ale i tam jej mlha dostihla. Několikrát máchnul mečem, který získal ve vesnici Turgů, ale z mlhy jen zazněl zlomyslný smích. Vzápětí padnul k zemi i on, s nepřirozeným chladem na srdci. Mlha se začala líně převalovat po místnosti a v samém jejím středu začaly žhnout rudé oči.
„Jak posilňující.“ vrněla mlha blahem a shlížela triumfálně na oba dobrodruhy. „Už jsem myslel, že ke mně do věže již nikdo nikdy nezavítá.“
Fernet se překulil na záda a těžce sípal. „Kdo jsi a co po nás chceš?“ Zdálo se, že víc slov je nad jeho síly.
Mlha se ještě víc rozzářila. „Já jsem Langaš a přišel jsem před mnoha lety ze světa stínů, abych se krmil na nižších bytostech, jako jste vy. Jsi spokojen s mojí odpovědí mrzký elfe?“
„Ani ne.“ vypravil Fernet ze sebe a sledoval, jak se Langaš rozchechtal. „Chceme žít.“ dodal a rozkašlal se. Z koutku úst mu tekla krev.
„To chce každý,“ komentoval nevzrušeně démon. „ale mně žádná kořist neuteče. Musím být silný, abych mohl opustit věž.“
Namtarovi se mezitím podařilo dostat na čtyři. „Pusť nás.“ pronesl pomalu. „Pusť a my ti ti přineseme mnohem víc obětí k pozření.“
Langašova zář pohasla a dlouho bylo ticho. Dobrodruzi přemýšleli o útěku, ale byli rádi, když se mohli pohnout jen o pár sáhů. Krutý démon jim nechal jen nepatrný zbytek sil. Fernet se zrovna pokoušel posadit, když pocítil, jak se mu vrací do těla život. I Namtar měl v obličeji zdravější barvu a zvedl se na nohy. Udělal pár kroků, ale zase spadnul.
Také Fernet pocítil, že jeho radost byla jen chvilková. Část sil se jim vrátila, ale zdaleka ne všechna. Langaš se opět objevil v místnosti.
„Ujednáno.“

* * *

Til Dan přišla k otci a vzala mu malého Taj Peje z náručí. Byl už nejvyšší čas jít spát a tak zahnala do postele i ostatní malé skřítky. Pouze nejstarší mladíci mohli zůstat a ti netrpělivě čekali až se jejich sourozenci uloží ke spánku a dědeček Tilpej bude pokračovat ve vypravování. Dočkali se.
Tilpej zavřel oči, snad aby si vybavil ten dávný den, a povídal dál.
„Když dobrodruzi vyšli opět z věže, byli jen stínem těch, kteří vstoupili dovnitř. A nemohl jsem pochopit, co se rozhodli udělat. Otočili se z původního směru a vydali se zpět do vesnice Turgů. Šílené. Druhý den tam došli...“

* * *

Po celé vesnici Turgů se nesl nářek a bědování. Obrovský válečník s ohnivým vousem jim pobyl všechny schopné muže. Ženy a děti teď čeká strádání a pravděpodobně rychlá smrt. Zmateně pobíhali sem a tam, nikdo nedokázal udělat nic pořádného.
„To nám hraje do karet.“ zašklebil se Namtar, i když částečně to bylo i bolestí, kterou neustále pociťoval. „Půjde to jako po drátkách.“
„Uvidíme.“ oponoval Fernet. „Langaš mi sebral i část mé magie. Nevím jestli mám dostatek sil.“
„Kdyžtak to uděláme postaru. Sek sek a zbytek půjde dobrovolně.“ ukončil Namtar rozhovor a vyrazil k vesnici. Fernet jej následoval.
Když je Turgové spatřili, chystali se rozutéct do okolních bažin. Elf však začal pronášet verše ve svém jazyce, slova a sloky, které mají zvláštní moc. Všichni vesničané se proti své vůli zastavili a upřeli pohledy na dvojici.
Namtar postoupil až k dřevěné hranici, která dosud stála a vytasil meč. Turgové se vyděšeně přikrčili a válečník spokojeně pokýval hlavou.
„Přesně tak vy sviňky.“ zařval. „Teď půjdete půjdete všichni s náma nebo poznáte, jak se dokážu ohánět mečem. Jasný?!“ a výhružně ťal vzduchem k nejbližší ženě. Ta zmateně přikývla a celá vesnice byla během pár minut připravena vyrazit.
„Hezký čáry, Fernete.“ otočil se Namtar k elfovi. „není nad to, když způsobíš, že mi rozumí každý slovo.“ Čaroděj jen odvrátil hlavu a začal zvracet.

* * *

„A co bylo dál?“ vyzvídali skřítci na Tilpejovi. „Zachránil někdo vesničany? Třeba ty? Nebo salové? Neříkej, že všechny odvedli do věže?“ Poslední otázka jakoby vyděsila i samotné posluchače. Skřítkové kdysi s divokými Turgy válčili, ale přesto je možnost masakru žen a dětí zaskočila.
Tilpej se nadechl k odpovědi, ale pak se zarazil. Spatřil Til Dan, jak za zády skřítků kroutí hlavou a upírá na otce prosebný pohled. Tilpej si uvědomil, že své dceři ten příběh už kdysi vyprávěl. Nervózně si odkašlal.
„Pochopitelně, že k langašově věži nikdy nedošli. Cizákům a jejich průvodu se do cesty postavil barbar Garbalt, porazil je a osvobodil všechny ženy a děti. A zlý démon vybuchl ve věži vzteky.“ dokončil Tilpej rychle své vyprávění a pomohl dceři uložit skřítky do postele.
Když pak Til Dan přinesla otci večerní šálek čaje, povšiml si stařec, že má ve vlasech zlatou sponu ve tvaru motýla. Dostala ji kdysi od své matky a ta ji získala jako dárek od Tilpeje, když se vrátil z bažin. Zvláštní náhoda, že si ji vzala zrovna dnes. Chtě nechtě si Tilpej znovu vzpomněl na ten dávný den.

* * *

„Neboj se mě, mrňousi.“ hromový hlas Garbalta se nesl okolím a Tilpej byl přesvědčen, že všichni tvorové bažin o nich musí vědět. „Řekni mi, kam šli ti dva a ožná dostaneš i nějakou odměnu.“ obr se dokonce usmál a to Tilpeje přimělo mluvit.
„Na zá-západ, pa-pane.“ vykoktal ze sebe. „Ke staré věži.“
„Tumáš“ řekl Garbalt a Tilpej ucítil, jak mu něco vtiskl do dlaně. Vzápětí už slyšel obrovo vzdalující se kroky. Když pak otevřel oči, viděl ve svých rukou krásnou sponu do vlasů, ve tvaru motýla.

* * *

„Hotovo,“ pronesl spokojeně Namtar a sebral těch pár drobností co měl. „můžeme vyrazit.“
I Fernet nyní vypadal klidnější, když konečně umkl řev z věže a langaš se vydal kamsi pryč. „Jen doufám,“ pronesl čaroděj zamyšleně, „že tu zrůdu už víckrát nespatříme.“
„Proto míříme na opačnou stranu než šel on.“ pravil Namtar. „Aby nás už nikdy neohrozil. Ještě štěstí, že z toho všeho nebudeme mít žádnej průser. V týhle bažině naštěstí nebyl nikdo, kdo by o tom někde vykládal.“
Dobrodruzi vyrazili na jih, kde tušili pevnější půdu a snad i konec bažiny. O hodinu později prošel v jejich stopách obr s rezavým vousem...