Vítaná pomoc - 1. část

Nad Zlatým lesem se snášel soumrak a skřítčí matky zaháněly na poslední chvíli drobotinu do postelí. Jenže území malého národa není všude stejné. Oproti přívětivosti lesních paloučků zde stála bažina Turgů, kam noc přichází nejdříve a ranními paprsky se nechává vyhánět jen nerada. A právě zde a nikde jinde se...
Fu Kejo náhle prudce trhnul hlavou od rozepsaného textu. Ten pocit už dlouho nezažil, ale zapomenout na ně by nešlo ani po tisíci letech. Nedaleko právě teď kdosi pomocí kouzla zapálil oheň. Starý skřítek sáhl po své holi a s její pomocí se dopravil na práh chtrče, kde chvíli pozoroval okolní temnotu. Zničehonic pronesl několik jasných slov a udeřil holí do země. Poté se usmál, přehodil přes sebe plášť a zmizel v noční bažině.


Anku se právě chystala přiložit na oheň, když ji náhle někdo dal ruku přes pusu. Leknutím spadla na zadek, ale výkřik nepronikl přes její ucpaná ústa.
„Měla bys být opatrnější“ pronesl Fernet a sundal elfce ruku z úst. „Rozdělávat oheň pomocí magie – zbláznila ses? To ti nestačí, že kvůli tobě chytl kus Zlatýho lesa a teď jde po nás lovec lidí?“
Čarodějka uraženě protáhla obličej. „A kdo nechal Namtara napospas hydře?“ rýpla si. „Kdyby jsi do mě nenarazil, což mi připomíná, že ti znovu musím poděkovat za tu pěknou bouli na hlavě, tak utíkáš ještě teď a pravděpodobně by ses utopil v nějaké bezedné tůni.“
„V tůni ses topila ty a já byl ten, kdo tě zachraňoval“ bránil se pro změnu elf. „A chtěl bych vidět tebe, jak čelíš sedmi hydřím hlavám. Posloucháš mě vůbec? Sedm hlav!“
„Namtar neutekl“ řekla Anku už klidnějším hlasem a zkousla si ret.
I Fernet se rázem uklidnil. „To jo. Namtar neutekl“ a povzdechl si. Chvíli tak bylo u ohně ticho a každý z elfů byl pohroužen do svých vlastních myšlenek.
Anku nakonec prolomila mlčení. „Myslíš, že mohl Namtar přežít?“ Zvedla hlavu ke svému společníkovi.
Fernet však místo na ni, zíral do prostoru za jejími zády a ve tváři měl výraz hrůzy. Přesto dokázal vyskočit na nohy a tasit meč. V rukou se mu ale třásl, stejně jako celé jeho tělo.
Elfka se otočila a vzápětí udělala několik kroků zpět. Na pozadí Modrého měsíce se rýsovala obrovská hydra a její tři odporné krky se neustále míhaly a kroutily všude kolem. „To je konec“ pomyslela si Anku a otočila se k Fernetovi.
Ten už měl meč zase zandaný, obezřetně couval a bral do rukou vše potřebné.
„To chceš zase zdrhnout?“ vzkypěla Anku zlostí.
„A ty máš zájem tu pojít a posloužit jako svačinka té příšeře?“ bránil se Fernet vztekle. „Nejsem blázen, mizim.“
Než ale stačil svá slova naplnit, hydra sklonila své tři hlavy až na jejich úroveň a promluvila. „Zůstaňte! Nemáte se čeho bát.“
„Cože?“ vypadlo z obou elfů najednou a s údivem sledovali, jak hydra mizí. Zanedlouho po ní nebylo ani stopy a na jejím místě stál pouze starý skřítek.
„Zdravím vás, čarodějové“ pronesl.


Fu Kejova chatrč byla prostá, ale po dlouhém pobytu v bažině připadala elfům jako zájezdní hostinec. Zvědavě pozorovali svého hostitele, chystajícího čaj a jejich pohled padl i na stůl u stěny, celý pokrytý svitky pergamenu.
„Neshnije vám to tady?“ zeptala se Anku, když jí skřítek podal misku s čajem a kývla hlavou ke stolu.
Fu Kejo se jen usmál. „Ne ne, slečno čarodějko. Sama jistě víte, jak dokáže být magie užitečná. Svou práci si ochráním.“
„Musíte být mocný mág, když jste nás hned odhalil“ divila se elfka. „A ta iluze hydry. To byl určitě také pěkně těžký kousek.“
„Těší mě vaše chvála“ odpověděl Fu Kejo a uklonil se. „Ale tady ve Zlatém lese platí, že čím mocnější mág, tím nevítanější mezi skřítky. Jsem vyhnancem ve vlastní zemi.“ Zdálo se, že do té doby veselá povaha hostitele, jaksi ochabla. Než ale stačili dobrodruzi cokoli říct, zatřepal skřítek hlavou a opět nasadil úsměv. „Není to ale tak strašné. Občas potkávám zajímavé hosty, jako třeba vás, a koneckonců, od plání kde žijí osadníci, je to odsud kousek. Když je mi smutno, zajdu si tam popovídat.“
Fernetovi, který do té doby pouze jedl, zaskočilo sousto a rozkašlal se. „Co-cože?“ prskal okolo sebe pšeničnou placku. „Tady nedaleko končí bažina?“
„Jistě“ usmál se Fu Kejo. „Jestli chcete, ráno vás tam zavedu.“
Oba elfové se na sebe podívali a i jim se ústa roztáhla k úsměvu. Zanedlouho se smála celá chtrč.


Když druhý den ráno vyšli dobrodruzi na pláň, neznala jejich radost mezí. Fernet padl na kolena a líbal zemi a Anku začala tančit s Fu Kejoem. Ten se ale necítil na otevřené pláni moc dobře, a proto se brzy rozhodl vrátit do stínu stromů. Na hranici lesa se ještě zastavil.
Nechoďte na jih, elfové“ pravil. „Zuří tam válka a nevedlo by se vám tam dobře. I tady jsou pláně dost nebezpečné. Zamiřte přímo na západ, tam je vesnice storabských osadníků. Dál vám kdyžtak poradí oni.“ Fu Kejo naposledy zamával a zmizel mezi stromy.
Anku se zmateně podívala na Ferneta. „Válka? Storabové? Co to má znamenat?“
Elf vyrazil a během cesty se snažil své společnici předat těch pár informací, které znal. Jak Almendořané válčí s kočovnými hevreny na pláních a jak kus dobytého území darovali svým věrným spojencům – Storabům.
„Říkají teď téhle zemi Nová Okmirea“ vzpomínal Fernet. „Život je tu tvrdý, ale co jsem slyšel, tak takoví jsou i Storabové. Většinou zde pasou své krávy a nebo chytají a krotí trhlinové mustangy.“
„A proč zrovna Nová Okmirea?“ divila se Anku. „Zní to tak zvláštně“
„To netuším, ale brzy se můžeš zeptat“ odvětil elf a ukázal na kouř stoupající v dálce.


Kouř skutečně stoupal z vesnice. Ta byla celá obehnána důkladnou palisádou a u brány se tyčila i strážní věž. Právě z ní kdosi seběhl, načež se křídla brány zavřela.
„O hosty zřejmě moc nestojí“ ucedil Fernet, ale přesto s Anku došli až k palisádě. Na té se teď hemžili osadníci se zbraněmi, proto elfovo zabušení na bránu bylo značně váhavé.
Na hradbě nad nimi se objevil statný muž, který si příchozí prohlížel se značně podezřívavým pohledem. „Co tu chcete? Nestojíme o cizince, tím víc o elfy, kteří kradou slepice, unášejí děti a tajně svádějí poctivé muže a ženy.“
„Báchorky“ zvolala Anku. „Chceme jenom přenocovat a zítra bychom zas pokračovaly v cestě na západ.“
Muž zamrkal. „Na západ? Takže vy nemáte namířeno na jih ke skřetům a hevrenům?“
„To opravdu ne“ potvrdil Fernet. „Nechceme se míchat do války, žádáme opravdu jen o nocleh.“
„Hmm“ zamyslel se mluvčí. „Možná opravdu nejste přísluhovači Khara a jeho pohůnků, a pak by odmítnutí přístřeší pro poutníky bylo hanbou naší vsi.“ Muž jak se zdá, konečně došel k rozhodnutí. „Jmenuji se Gothar a pravím vám, že můžete zůstat. Ale jestli se něco stane našim lidem nebo zvířatům, vy za to budete odpovědní. A pak poznáte, jak se dokáží hněvat Storabové.“
„Děkujeme“ řekla Anku za oba elfy. Gothar jim kývnul hlavou a bráno se otevřela.