Prakticky okamžitě, co družina došla do Koru, se k ní donesly zprávy o tom, co se stalo v dalekém Mořském císařství na Lendoru.
A tak z vůle sedmnácti bohů, odešel náš milovaný císař Maran. Lamiusi, buď k jeho duši milostiv. Celé Mořské císařství se nyní pohrouží do smutku, neboť dědičná linie byla přerušena a další vládce bude znám až po zasedání šlechty v sídelním městě – Plaveně.
vyvolávač v Lujagenu,
Mořské císařství, Lendor
„Říkám ti, že příští císař bude baron Krepkji. Vlastní půl tuctu hradů, pětkrát tolik lodí a s císařem je částečně v pokrevním příbuzenstvu. Dej na mě, Dravjane.“
„A já zas povídám, že příštím vládcem bude nejvyšší admirál Ariblin. Jen se podívej na jeho úspěchy, co se týče kolonizace Tary. A na svý straně má i mágy. Ten si takovou šanci nenechá proklouznout.“
„Blbost. Co jsem slyšel tak s arcimágem Zvinem je pěkně na nože. Ti dva se na ničem nedohodnou. Za to Krepkji...“
„Na někoho stále zapomínáte, pánové.“ vmísil se do rozhovoru náhle rusovlasý muž od vedlejšího stolu. „Je tady Sagjidara.“
Dravjan i jeho protějšek se na sebe překvapeně podívali. Následně panovalo u stolu ticho, rušené jen šeptáním jednoho a toho samého jména. „Sagjidara, Sagjidara, Sagjidara...“
v hospodě U Páva na ostrově Malena
V šestém století královského letopočtu se od Východního království, Almendoru, odtrhly rozsáhlá pobřežní území a za svého vládce si zvolily levobočka almendorského krále – Siovala. Zrodilo se tak Mořské císařství, známé též jako Plavena, největší námořní velmoc Asterionu. Rozeseti po eskadrách lodí, plují, přepadávají a loupí plavenští korzáři ve všech známých vodách. Občas se svéhlaví kapitáni pouští do křížku i mezi sebou. To co je však vždy přiměje sjednotit se pod černozlatou vlajku Plaveny je autorita císaře.
Poslední vládař Maran ale právě zemřel, aniž by zanechal dědice. Vlastně to není tak úplně pravda. Pokrevní linii by dále mohla držet jeho dcera Sagjidara, její manžel by byl dalším císařem.
Celá věc má však jeden velký háček. Mořská princezna, jak jí obdivně přezdívají plavenští kapitáni, se do své země nemůže vrátit. Hrozí jí zde totiž trest smrti, jakmile se jen špičkou boty dotkne půdy Mořského císařství. Taková je cena za to, že se před šesti lety vzepřela vůli svého otce, jenž jí určil ženicha, kterým opovrhovala. Ženy mají v Plaveně méně než druhořadé postavení a i když vlastní císařská princezna určitá privilegia, to že svého potencionálního partnera skolila před zraky celého dvora jedinou ranou své pěsti, rozlítilo starého vladaře k nepříčetnosti. Okamžitě dal Sagjidaru uvěznit a dal jí týden na to, aby se svému, teď již snoubenci, omluvila. Hrdá princezna odmítla a na svém si stála i na náměstí v Plaveně, kde byla na příkaz vlastního otce bičována. Vyhnanství, místo trestu smrti, změnil císař doslova na poslední chvíli. A to jen na přímluvu mága Zvina. Od těch dob se Sagjidara plaví po asterionských mořích a má pověst nejlepšího kapitána Mořského císařství. Když plavenští námořníci spatří na obzoru její vlajku, modrý drak a rudá kočka na bílém poli, srdce jim zaplesají a jsou své princezně kdykoli k dispozici. Ví však, že se s ní nikdy nesetkají na půdě rodné země. A přece se mýlili.
Vladařova smrt dala vyplout na povrch dlouholetému mocenskému boji mezi šlechtici v císařství. Maranovo tělo ještě nebylo ani uloženo do země a do císařského paláce v Plaveně se sjeli všichni významní muži země. Zde vypukl obrovský, pompézní banket, na kterém se rozjela zákulisní jednání a intrikánské boje. Ty s napětím sledovala celá Plavena, neboť jejich vítěz se měl stát novým císařem.
Pak ale nadešla Noc mořského vánku, jak Plaveňané ironicky nazývají jeden z největších masakrů ve svých dějinách. Zatímco se šlechtici vytáčeli na plese v trůním sále, přístála v přístavu Sagjidara s velkou skupinou přátel, kapitánů a jiných podivných existencí a za podpory Zvinových psioniků zaútočila na Císařský palác. Boj byl krátký a krvavý. Vojáci neměli proti protřelým dobrodruhům šanci. A magické stráže okamžitě padli pod železnou vůlí psioniků. Když Sagjidara v plátové zbroji, se dvěma zkrvavenými šavlemi vstoupila do hlavního sálu a posadila se na trůn, nikdo z přítomných se nezmohl k jedinému slovu. Mořská princezna poručila všem šlechticům pokleknout a kdo tak neučinil (a našla se jich dobrá polovina), okamžitě přišel o hlavu. V noci z 29. na 30. Větrnce roku 851 královského letopočtu se Sagjidara stala první císařovnou Plaveny.
„Rozkaz císařovny zní jasně – všechny magické školy zavřít, každého mága zabít. Nějaké otázky?“
„Ale pane, to budou na naší straně strašné ztráty. Vůbec nevím jak...“
„Buďte v klidu, Lorene. Arcimág Zvin nám přislíbil pomoc. Každý oddíl bude doprovázet někdo z jeho psioniků. Půjde to jako jako po másle.“
rozhovor proběhlý ve štábu Plavenské tajné služby
středa 18. května 2011
úterý 17. května 2011
Ty jsi můj vzor!
4. - 8. Deštna 851 k.l.
cesta z Miramu do Koru
„Tak se nenech prosit chlapče a už konečně vypravuj. Co se stalo rodičům a proč tě sem musela přitáhnout zrovna ta banda otrapů? No tak, povídej. Ne? Vem tě Khar. Běž radši vykydat stáj.“
slova strýce Blumíra k synovci Jaromírovi
Slunce pálilo jako už dlouho ne, ale já se z toho vůbec netěšil. Jak bych také mohl, když tlupa neznámých, kostěných tvorů přepadla náš statek a bez milosti všechny pobila. Ó Riano, jak si tohle mohla dopustit. Je snad pravda, že tvá moc slábne a ty už nedokážeš chránit své věřící? Snad jsme se měli trýznit a modlit k Sandol Kah, jak navrhovala matka. To by náš domov možná ochránilo.
Dlouho jsem plakal a přemýšlel, proč zrovna já přežil. Nebyl jsem schovaný nijak dobře, vždyť lidé, kteří později přiběhli, aby rozkradli náš majetek, si mě všimli. Házeli po mně dokonce kameny a kusy drnů. Jako supi se snesli na náš starý dům a nic cenného tam nenechali. A nakonec vše zapálili, aby snad nic nezbylo pro ty, co přijdou po nich. Můj žal byl dvojnásobný.
Když se pak přiblížila čtveřice jakýchsi dobrodruhů, myslel jsem, že přišli zkontrolovat, jestli pro ně přece jen něco nezbylo. Překvapilo mě, když se ke mně chovali celkem mile a ptali se, co se zde stalo. Nejvíc se mi líbil mocný bojovník Namtar, který byl na mě hodný. To ten elf, furt jenom něco mumlal a vrhal na mě zlé pohledy. Naštěstí ani Namtar jej moc nemusel, takže jsem byl před ním v bezpečí. A dobrodruzi dokonce slíbili, že mě vezmou k mému strýci do vsi Komárov – mají to prý cestou.
Společně s nimi ještě cestoval Storab Gotrek a skřítek Bourbon. Právě Bourbon měl krásnou lasičku intawa, ale styděl jsem se zeptat, jestli si s ní můžu hrát. Zavedl jsem družinu k mostu přes Škaredou trhlinu, neboť hodlali jít do Koru tou nejkratší cestou, i když jsem je varoval před temným rytířem, který most hlídá. Ten tam skutečně stál a všechny nás tak vyděsil, že jsme začali hned utíkat. Pouze Gotrek chtěl zůstat (ti Storabové jsou ale stateční!), avšak když zjistil, že nikdo nestojí po jeho boku, rychle nás dohnal. Elf Fernet ještě za běhu vykřikoval něco o tom, že od kostěje se odrovnat nenechá.
Šli jsem pak dlouhou oklikou přes jih a Namtar, který šel první nás hnal stále dál a dál. Já však vůbec nemohl a elf také tvrdil, že jej už bolí nohy. Naštěstí jsme narazili na oázu, kde jsme mohli složit hlavu. Jenže sotva jsem zavřel oči, už jsem zase stál na nohou a hrůza opět polévala celé mé tělo. Orghisové! Jako kdyby chtěli zabít krom rodiny i mne. Přiběhli nepozorovaně uprostřed noci, téměř až na kraj oázy a půl tuctu jich okamžitě zaútočilo. Namtar a Gotrek se jim hrdinsky vrhli vstříc a já jen závistivě sledoval, jak drtí ty odporné stvůry. Ale nebylo mi příliš dobře, když se do věci vložili Fernet a Bourbon. Jejich čáry sice byli silné, ale já nechápal jak to dělají a po celém těle mi naskákala husina. Nakonec Namtar drtivým úderem skolil posledního orghise a teprve teď jsem si mohl všimnout, jak moc je raněný.
Chtěl jsem začít jásat, ale zaslechl jsem to, co už dobrodruzi chvíli přede mnou. Zvuky boje. Najednou mi došlo, že orghisů bylo nějak málo, a že se nejspíš rozdělili, aby na nás zaútočili zezadu. Vyděšeně jsem pohlédl na Namtara, ale jeho ustaraný výraz se náhle změnil v radostný škleb. Opět jsem se otočil a leknutím si sednul na zadek. Do oázy vešel obr! Měřil dobré tři sáhy a celý byl poškrábaný od orghisů. V tlapách pak držel kyj, velký jako já sám. Nastala naše poslední hodina. Vždyť to musel být krutý obr z matčiných pohádek, který zotročuje vše živé a jí malé děti. Dobrodruzi se však smáli a začali se s příšerou vítat. Jak mi později Namtar vysvětlil (ten ví snad všechno!), šlo o krolla. Prý tihle obři žijí daleko na severu Lendoru (odtamtud kdysi připluli maminka a tatínek!) a jsou strašně silní, ale taky strašně hloupý. Toho druhého jsem si všiml i já. Vždyť si Dug, jak se kroll jmenoval, ani nedokázal zapamatovat moje jméno.
Celý další parný den jsme se plahočili na severozápad, až jsme se konečně dostali opět na cestu a do Komárova. Zde se mě ujal strýc Blumír a dobrodruzi odešli. Strýc se teď furt vyptává, co se stalo, ale já mám svůj žal pořád čerstvý a tak o tom nechci mluvit. Byl bych raději, kdyby se nevyptával. Tak jako to udělala ta družina. Ale v jedné věci mám jasno. Hned jakmile to bude možné, uteču a vstoupím do Gorova chrámu. Snad ze mě kněží boha Rytíře udělají stejně dobrého válečníka, jako je Namtar.
zážitky sirotka Jaromíra
„Byl to pěknej smrkáč. Říkám, že jsme ho měli obětovat. Fakt že jo!“
mumlání elfa Ferneta při cestě do Koru
Brána chrámu se pozvolna otevřela a do jitřního slunce vyšel starý muž v kroužkové zbroji, přes kterou měl přehozený bohatě zdobený, rudozlatý plášť. U pasu mi visel neméně okázalý meč.
„Tak ty chceš být služebníkem Gora, mladý hochu?“ pravil a pevně zabodl své oči do tváře klečícího chlapce. Zdálo se, že se snaží přečíst každou jeho myšlenku. Chlapec však pohledem neuhnul ani o píď. To už se starému opatovi dlouho nestalo. Proti své vůli se musel pousmát. Zdálo se, že hoch na podobný signál čeká.
„Ano!“ pronesl pevně Jaromír a vzápětí byl vpuštěn do Gorova chrámu v Miramu.
Událost, která se odehrála v Miramu o tři měsíce později
cesta z Miramu do Koru
„Tak se nenech prosit chlapče a už konečně vypravuj. Co se stalo rodičům a proč tě sem musela přitáhnout zrovna ta banda otrapů? No tak, povídej. Ne? Vem tě Khar. Běž radši vykydat stáj.“
slova strýce Blumíra k synovci Jaromírovi
Slunce pálilo jako už dlouho ne, ale já se z toho vůbec netěšil. Jak bych také mohl, když tlupa neznámých, kostěných tvorů přepadla náš statek a bez milosti všechny pobila. Ó Riano, jak si tohle mohla dopustit. Je snad pravda, že tvá moc slábne a ty už nedokážeš chránit své věřící? Snad jsme se měli trýznit a modlit k Sandol Kah, jak navrhovala matka. To by náš domov možná ochránilo.
Dlouho jsem plakal a přemýšlel, proč zrovna já přežil. Nebyl jsem schovaný nijak dobře, vždyť lidé, kteří později přiběhli, aby rozkradli náš majetek, si mě všimli. Házeli po mně dokonce kameny a kusy drnů. Jako supi se snesli na náš starý dům a nic cenného tam nenechali. A nakonec vše zapálili, aby snad nic nezbylo pro ty, co přijdou po nich. Můj žal byl dvojnásobný.
Když se pak přiblížila čtveřice jakýchsi dobrodruhů, myslel jsem, že přišli zkontrolovat, jestli pro ně přece jen něco nezbylo. Překvapilo mě, když se ke mně chovali celkem mile a ptali se, co se zde stalo. Nejvíc se mi líbil mocný bojovník Namtar, který byl na mě hodný. To ten elf, furt jenom něco mumlal a vrhal na mě zlé pohledy. Naštěstí ani Namtar jej moc nemusel, takže jsem byl před ním v bezpečí. A dobrodruzi dokonce slíbili, že mě vezmou k mému strýci do vsi Komárov – mají to prý cestou.
Společně s nimi ještě cestoval Storab Gotrek a skřítek Bourbon. Právě Bourbon měl krásnou lasičku intawa, ale styděl jsem se zeptat, jestli si s ní můžu hrát. Zavedl jsem družinu k mostu přes Škaredou trhlinu, neboť hodlali jít do Koru tou nejkratší cestou, i když jsem je varoval před temným rytířem, který most hlídá. Ten tam skutečně stál a všechny nás tak vyděsil, že jsme začali hned utíkat. Pouze Gotrek chtěl zůstat (ti Storabové jsou ale stateční!), avšak když zjistil, že nikdo nestojí po jeho boku, rychle nás dohnal. Elf Fernet ještě za běhu vykřikoval něco o tom, že od kostěje se odrovnat nenechá.
Šli jsem pak dlouhou oklikou přes jih a Namtar, který šel první nás hnal stále dál a dál. Já však vůbec nemohl a elf také tvrdil, že jej už bolí nohy. Naštěstí jsme narazili na oázu, kde jsme mohli složit hlavu. Jenže sotva jsem zavřel oči, už jsem zase stál na nohou a hrůza opět polévala celé mé tělo. Orghisové! Jako kdyby chtěli zabít krom rodiny i mne. Přiběhli nepozorovaně uprostřed noci, téměř až na kraj oázy a půl tuctu jich okamžitě zaútočilo. Namtar a Gotrek se jim hrdinsky vrhli vstříc a já jen závistivě sledoval, jak drtí ty odporné stvůry. Ale nebylo mi příliš dobře, když se do věci vložili Fernet a Bourbon. Jejich čáry sice byli silné, ale já nechápal jak to dělají a po celém těle mi naskákala husina. Nakonec Namtar drtivým úderem skolil posledního orghise a teprve teď jsem si mohl všimnout, jak moc je raněný.
Chtěl jsem začít jásat, ale zaslechl jsem to, co už dobrodruzi chvíli přede mnou. Zvuky boje. Najednou mi došlo, že orghisů bylo nějak málo, a že se nejspíš rozdělili, aby na nás zaútočili zezadu. Vyděšeně jsem pohlédl na Namtara, ale jeho ustaraný výraz se náhle změnil v radostný škleb. Opět jsem se otočil a leknutím si sednul na zadek. Do oázy vešel obr! Měřil dobré tři sáhy a celý byl poškrábaný od orghisů. V tlapách pak držel kyj, velký jako já sám. Nastala naše poslední hodina. Vždyť to musel být krutý obr z matčiných pohádek, který zotročuje vše živé a jí malé děti. Dobrodruzi se však smáli a začali se s příšerou vítat. Jak mi později Namtar vysvětlil (ten ví snad všechno!), šlo o krolla. Prý tihle obři žijí daleko na severu Lendoru (odtamtud kdysi připluli maminka a tatínek!) a jsou strašně silní, ale taky strašně hloupý. Toho druhého jsem si všiml i já. Vždyť si Dug, jak se kroll jmenoval, ani nedokázal zapamatovat moje jméno.
Celý další parný den jsme se plahočili na severozápad, až jsme se konečně dostali opět na cestu a do Komárova. Zde se mě ujal strýc Blumír a dobrodruzi odešli. Strýc se teď furt vyptává, co se stalo, ale já mám svůj žal pořád čerstvý a tak o tom nechci mluvit. Byl bych raději, kdyby se nevyptával. Tak jako to udělala ta družina. Ale v jedné věci mám jasno. Hned jakmile to bude možné, uteču a vstoupím do Gorova chrámu. Snad ze mě kněží boha Rytíře udělají stejně dobrého válečníka, jako je Namtar.
zážitky sirotka Jaromíra
„Byl to pěknej smrkáč. Říkám, že jsme ho měli obětovat. Fakt že jo!“
mumlání elfa Ferneta při cestě do Koru
Brána chrámu se pozvolna otevřela a do jitřního slunce vyšel starý muž v kroužkové zbroji, přes kterou měl přehozený bohatě zdobený, rudozlatý plášť. U pasu mi visel neméně okázalý meč.
„Tak ty chceš být služebníkem Gora, mladý hochu?“ pravil a pevně zabodl své oči do tváře klečícího chlapce. Zdálo se, že se snaží přečíst každou jeho myšlenku. Chlapec však pohledem neuhnul ani o píď. To už se starému opatovi dlouho nestalo. Proti své vůli se musel pousmát. Zdálo se, že hoch na podobný signál čeká.
„Ano!“ pronesl pevně Jaromír a vzápětí byl vpuštěn do Gorova chrámu v Miramu.
Událost, která se odehrála v Miramu o tři měsíce později
úterý 10. května 2011
Orghis
Přibližná podoba orghise, jak jej zachytil miramský kreslíř a bard Algol Zajímavý. ve skutečnosti má orghis protáhlejší lebku a kratší přední končetiny. Algol vycházel z podob ghúla, které byly k vidění v Siomenově chrámu v Miramu (narozdíl od podobizen orghise).
Drby v Miramu
3.-4. deštna 851 k.l.
Miram
Obyvatelé Miramu - pozor!
V těchto parných dnech se za hradbami našeho města objevila menší skupina netvorů, známá jako orghisové. Tyto nestvůry připomínají šelmu běhající po zadních, ale nemají na sobě masa, co by se za nehet vešlo. Jejich tělo je celé tvořeno kostmi, neboť jsou výsledkem nečistých, nemrtvých sil. Netvoři byli naposledy vyděni v počtu asi 10 kusů na Radivojovo statku, asi 3 míle na západ od Miramu. Celý statek vyvraždili. Ó Lamiusi, buď k duším zemřelých milostivý.
Zároveň s tímto oznámením se dává na vědomost všem rytířům, žoldákům, bohatýrům a jiným dobrodruhům, že tomu, kdo zbaví okolí Miramu tohoto nebezpečí, připadne nejen čest, sláva a uznání místních obyvatel, ale i finanční odměna, a to 10 almendorských grošů za každého zabitého orghise. Pospěšte dobrodruzi, neboť s každým padlým síla netvorů roste! Ať vás chrání Sedmnáctka!
Z vůle milostivého krále Waldena,
Jorbuk – kapitán městské stráže
prohlášení vyvolávané po celém Miramu
„A to vám povídám, pánové, že to bylo tuze podivný stvoření. Naběhlo to do hospody, vypadalo to jako goblin, to jo. Jen ten kus budru mu zářil uprostřed čela jako Modrý měsíc v noci na obloze. A už si to mašíruje nahoru do patra k elfovi. Já proti těm lesním pánům nic nemám, dokud platí, tak je vše v pořádku. Ale dneska ráno to byla fakt hrůza a nevim jestli si tu toho špičatouchýho nechám, když za nim chodí takovýhle obludy. Protože ten modrej goblin...abyste pánové věděli, tak měl i modrou kůži, ne jako kámen, ale takovou temnější, tak ten goblin za nim přišel, zmydlil jej, až se z něj prášilo, a pak zase, že půjde pryč. Ale co Khar nechtěl, narazil na mě, no a já od něj rovnou „bum“ do žaludku a řeknu vám, že už jsem za život koupil něco ran, ale takovouhle nikdy. Ještě teď sotva stojím. Tak co pánové, další pivo?“
hostinský Varmil v hospodě U Mrtvého hevrena
Choroba magického původu – zatím neléčitelná. Pozn. zkusit odvar rulíku a ohnivce!....Způsobeno plivnutím tzv. „Modrého goblina“ - kámen z něj vyňatý je nazýván měsíčním (báchorka!)....požádat alchymisty o dodání magických substancí.....odvar funguje! (zjistit, co do něj alchymisté přidali!!!)...cena závratná a výroba pomalá.
Poznámky v deníku Siomenova kněze Epfrielda
„Hele říkám ti, že na naší strážnici se teď dějou pěkně divný věci. Starej Jorbuk furt někde lítá a něco řeší a u jižní brány byli ráno nalezený čtyři naši kluci dočista zamordovaný. Mladej Kulim a celá ta jeho parta z Ještěří ulice. Prej modrej goblin či co. Ňákej novej přízrak. Není mi z toho nějak dobře, asi si vyberu volno. A dneska navíc Jorbuk strážím přikázal hlídat strážnici jen s minimální ostrahou? Chápeš to? Co se tady sakra děje?
Strážný Daribor v rozhovoru s bratrem v hospodě U Žoldáka
Občané Miramu!
S lítostí vám oznamujeme, že v dnešních nočních hodinách byl vyhozen do povětří, zatím neznámými pachateli, dům našeho starosty Dragomila. Zahynul nejen on, ale i jeho manželka děti a tou dobou přítomní hosté, z nichž největší ranou je pro nás smrt konšela Orhila, majitele papírny Samulina a zemana Travuše.
V ranních hodinách byl také nalezeno ubodané a spálené tělo kapitána stráží – Jorbuka. Všechny tyto vraždy budou řádně vyšetřeny a viníky čeká spravedlnost. Než budou dopadeni, modleme se za duše zemřelých.
Další vyvolávání v Miramu
„Nevypadáš moc dobře.“
„Můžeš mluvit přímo, Fernete. Viděl jsem smrt už hodněkrát, takže poznám, když si pro mě přijde. Tady máš protijed, sehnal jsem co šlo. A tenhle rapír odnes na strážnici, prosím tě. Předej jej strážným. Co Temní mystici?
„Všechno vyhozeno do vzduchu, nikdo z těch intrikánů nepřežil. Ale zabili Bordura.“
„Škoda ho. Dobrej chlap. No...snad tam ve frontě k Lamiusovu soudu na mě počká. A Fernete...“
„Ano?“
„Zapal tuhle chatrč až budeš odcházet. Chtěl bych, aby Miramský Lišák zůstal nepoznán.“
„Spolehni se.“
„Dí...ky....“
rozhovor v brzkých ranních hodinách, chatrč v Jabloňové ulici číslo 6
„A tenhle rapír nám kdysi přinesl jeden elf. Patřil tajemnému ochránci města – Miramskému Lišákovi. Bylo to ve stejný den, kdy tragicky zahynul náš bývalý kapitán Jorbuk. Zvláštní náhoda, že? No a tady ten baziliščí zub se k nám dostal, když....“
kapitán Jaroslav předvádí exponáty ve své kanceláři
Miram
Obyvatelé Miramu - pozor!
V těchto parných dnech se za hradbami našeho města objevila menší skupina netvorů, známá jako orghisové. Tyto nestvůry připomínají šelmu běhající po zadních, ale nemají na sobě masa, co by se za nehet vešlo. Jejich tělo je celé tvořeno kostmi, neboť jsou výsledkem nečistých, nemrtvých sil. Netvoři byli naposledy vyděni v počtu asi 10 kusů na Radivojovo statku, asi 3 míle na západ od Miramu. Celý statek vyvraždili. Ó Lamiusi, buď k duším zemřelých milostivý.
Zároveň s tímto oznámením se dává na vědomost všem rytířům, žoldákům, bohatýrům a jiným dobrodruhům, že tomu, kdo zbaví okolí Miramu tohoto nebezpečí, připadne nejen čest, sláva a uznání místních obyvatel, ale i finanční odměna, a to 10 almendorských grošů za každého zabitého orghise. Pospěšte dobrodruzi, neboť s každým padlým síla netvorů roste! Ať vás chrání Sedmnáctka!
Z vůle milostivého krále Waldena,
Jorbuk – kapitán městské stráže
prohlášení vyvolávané po celém Miramu
„A to vám povídám, pánové, že to bylo tuze podivný stvoření. Naběhlo to do hospody, vypadalo to jako goblin, to jo. Jen ten kus budru mu zářil uprostřed čela jako Modrý měsíc v noci na obloze. A už si to mašíruje nahoru do patra k elfovi. Já proti těm lesním pánům nic nemám, dokud platí, tak je vše v pořádku. Ale dneska ráno to byla fakt hrůza a nevim jestli si tu toho špičatouchýho nechám, když za nim chodí takovýhle obludy. Protože ten modrej goblin...abyste pánové věděli, tak měl i modrou kůži, ne jako kámen, ale takovou temnější, tak ten goblin za nim přišel, zmydlil jej, až se z něj prášilo, a pak zase, že půjde pryč. Ale co Khar nechtěl, narazil na mě, no a já od něj rovnou „bum“ do žaludku a řeknu vám, že už jsem za život koupil něco ran, ale takovouhle nikdy. Ještě teď sotva stojím. Tak co pánové, další pivo?“
hostinský Varmil v hospodě U Mrtvého hevrena
Choroba magického původu – zatím neléčitelná. Pozn. zkusit odvar rulíku a ohnivce!....Způsobeno plivnutím tzv. „Modrého goblina“ - kámen z něj vyňatý je nazýván měsíčním (báchorka!)....požádat alchymisty o dodání magických substancí.....odvar funguje! (zjistit, co do něj alchymisté přidali!!!)...cena závratná a výroba pomalá.
Poznámky v deníku Siomenova kněze Epfrielda
„Hele říkám ti, že na naší strážnici se teď dějou pěkně divný věci. Starej Jorbuk furt někde lítá a něco řeší a u jižní brány byli ráno nalezený čtyři naši kluci dočista zamordovaný. Mladej Kulim a celá ta jeho parta z Ještěří ulice. Prej modrej goblin či co. Ňákej novej přízrak. Není mi z toho nějak dobře, asi si vyberu volno. A dneska navíc Jorbuk strážím přikázal hlídat strážnici jen s minimální ostrahou? Chápeš to? Co se tady sakra děje?
Strážný Daribor v rozhovoru s bratrem v hospodě U Žoldáka
Občané Miramu!
S lítostí vám oznamujeme, že v dnešních nočních hodinách byl vyhozen do povětří, zatím neznámými pachateli, dům našeho starosty Dragomila. Zahynul nejen on, ale i jeho manželka děti a tou dobou přítomní hosté, z nichž největší ranou je pro nás smrt konšela Orhila, majitele papírny Samulina a zemana Travuše.
V ranních hodinách byl také nalezeno ubodané a spálené tělo kapitána stráží – Jorbuka. Všechny tyto vraždy budou řádně vyšetřeny a viníky čeká spravedlnost. Než budou dopadeni, modleme se za duše zemřelých.
Další vyvolávání v Miramu
„Nevypadáš moc dobře.“
„Můžeš mluvit přímo, Fernete. Viděl jsem smrt už hodněkrát, takže poznám, když si pro mě přijde. Tady máš protijed, sehnal jsem co šlo. A tenhle rapír odnes na strážnici, prosím tě. Předej jej strážným. Co Temní mystici?
„Všechno vyhozeno do vzduchu, nikdo z těch intrikánů nepřežil. Ale zabili Bordura.“
„Škoda ho. Dobrej chlap. No...snad tam ve frontě k Lamiusovu soudu na mě počká. A Fernete...“
„Ano?“
„Zapal tuhle chatrč až budeš odcházet. Chtěl bych, aby Miramský Lišák zůstal nepoznán.“
„Spolehni se.“
„Dí...ky....“
rozhovor v brzkých ranních hodinách, chatrč v Jabloňové ulici číslo 6
„A tenhle rapír nám kdysi přinesl jeden elf. Patřil tajemnému ochránci města – Miramskému Lišákovi. Bylo to ve stejný den, kdy tragicky zahynul náš bývalý kapitán Jorbuk. Zvláštní náhoda, že? No a tady ten baziliščí zub se k nám dostal, když....“
kapitán Jaroslav předvádí exponáty ve své kanceláři
pondělí 2. května 2011
Zbrklý obchod
Z deníčků Ferneta - hrdinského elfího kouzelníka.
Probudil jsem se ráno konečně v posteli, v civilizaci a daleko od skřítků a jejich zbrklých soudů. Ano konečně ve městě Miram. Když jsem přišel ráno do šenku, kvůli snídani překvapila mě Anku, která měla nějaké žaludeční problémy a nechtěla nic nechat náhodě. A proto místo vydělávání tvrdé měny, zůstala v pokoji. Asi jsem jí měl říct, že těhotenství se spánkem nevyléčí, ale nechtěl jsem ji kazit den. Další dobrodruh, který s námi dorazil do Miramu krolý válečný stroj jménem Dug zjistil k čemu složí nevěstince, a proto i on se neúčastnil hledání práce. No aspoň že ten barbar Gotrek , který je pro každou špatnost a výborně se hodí jako živý štít souhlasil, že vyrazíme po městě se kouknout po zaměstnání.
V několika hospodách jsme opravdu neměli štěstí. V té první se nás pokusili najmout na vykydání stáje, které málem skončilo hospodskou rvačkou. Někdo prostě nerozumí žertu, i když velice taktním v podání mé maličkosti. No a v další jsem po vypití prvního piva pozvracel celý stůl. Hostinský se tvářil jako by se to stalo tak půlce hostů a ještě se mě ptal, jestli šmakovalo. Kdyby se to stalo v pláních už by ho jedli supy, ale ve městě se mi nechtělo dělat rozruch. Proto jsme šli do další hospůdky kvůli spravení chutě.
A konečně to vypadalo, že se na nás usmálo štěstí. Hned si k nám přisedla podezřelá osoba a objednala nám pivko. Jako protřelí dobrodruh jsem ihned zavětřil prachy. Trochu mě zaskočilo, že nás znal jménem, ale co zlato nesmrdí. Když se zeptal, že potřebuje něco co máme u sebe ukázal jsem kdo je mozek operace a vytáhl pečetní prsten. Ihned mi za něj nabídl 50 zlaťáků na dřevo. Smlouvání mi sice moc nejde, ale bylo vidět, že pán pospíchá, proto konečná cena byla rovná stovka. S takhle rychle vydělanými penězi jsem ihned zamířil k zbrojaři, abych si koupil Trn. No nebudu to rozepisovat snad jen, že je to superhustonamachrovanej elfský meč.
U zbrojaře nás na odchodu zastoupila hlídka městské stráže se slovy: ,,Půjdete s námi“. Hned jsem si pomyslel, že ví o mém vyvolávání Sekáče v jedné skřítčí vesničce, ale protože mi hned nerozpárali břicho jsem usoudil, že to bude něco jiného. A tak jsme se nechali od nich doprovodit na strážnici. Kde nám bylo sděleno, že jsme prsten prodali agentovi Kharových nočních stínů a pokud ho do tří dnů nenajdeme a neodevzdáme zde, budou z nás psanci. Zůstali jsme na ně koukat jako skřeti na těžkou jízdu. Snažil jsem se vyjednat aspoň zásoby a koně na cestu. Možná za to mohla válka s koňopichama na jihu nebo moje nevymáchaná pusa, ale jediné co sem vykoledoval byla rána do hlavy. Díky této ráně se mi zatočila hlava a pozvracel jsem futra u dveří. Když odchod tak se vší parádou.
Ale jedno jsem se od toho vyschlého dědy dozvěděl dva možné směry kudy se agent po našem obchodu se mohl vydat. První byl Labyrint na jiho-východě a druhý byl severo-východ Tři Bratři. S Gotrekem jsme se domluvili na druhé možnosti. U mě byl důvod, že je to víc na sever, protože do války se mi moc nechtělo. Důvod Gotreka, že je to vpravo na mapě.
Že je směr, kterým se vydáváme správný jsme zjistili v okamžiku, kdy nás obklíčila banda hrdlořezů. No neváhal jsem ani vteřinu a díky mým mocným kouzlům ti dva co stáli před námi zahodili své zbraně za sebe. Ale než jsem se jim mohl začít posmívat ty dva zbývající po nás skočili. Já jen díky mrštnosti elfů ( viz nejčastější hláška Anku ) se vyhnul záludnému útoku. Gotrek s tím posledním svedl souboj muž proti muži. Prvním sekem mu udělal pěkný šrám přes břicho. Bohužel se jeho soupeř vyhnul dalšímu útoku a zabořil svůj krátký meč Gotrekovi do boku. Na to jsem přesvědčil svého soupeře, aby zabodl svůj meč do svého kamaráda. Musím se pochválit přišpendlil ho jako švába. Poté se na scéně objevil cizinec, který jedním sekem zabil první dva , kteří si už konečně sebrali meče. Tím nám zbyl jen jeden, který se po Gotrekově chabém útoku dal na útěk. A ani varovný výstřel z Gotrekova luku ho nezastavil a zmizel v ulicích Miramu.
Z neznámého zachránce se vyklubal Lišák Miramský ať je to kdokoliv. Naved nás na horkou stopu po agentovi Kharových nočních stínů a ještě nám dal poukaz na zapůjčení dvou koní. Já jsem se postaral o koně a zatím Gotrek hledal nějakou mastičkářku, aby se mu koukla na zranění. Nevěřil jsem , že najde někoho kdo ho vyléčí dřív, než někoho kdo ho okrade. Ale k mému úžasu se mu to povedlo a plný síly nasedl na koně. Poté jsme vyrazili do noci pronásledovat člověka , který za celý den uplynulý den se k nám choval nejlvíc slušně za účelem ho okrást o to co jsme mu prodali. Uháněli jsme nocí nehledě na únavu (naší i koní) a na to že jsme v měsíčním světle viděli pěkný prd. Najednou jsme před námi uviděl trhlinu. Ihned jsem zastavil koně a zařval na Gotreka:,, Pozor díra!!“Bylo vidět že Skorab nesedí na koni poprvé a ladným skokem přeskočil trhlinu, kterou jsem raději objel.
Potom se na nás usmálo štěstí a v dáli jsme spatřili světlo malého ohniště. Náš spěch se vyplatil. Sesedli jsme z koní a blížili se k malému ohništi vedle několika palem. Byl jsem na nás velice hrdý takhle se mi ve skupince ještě plížení nepovedlo ani zašustění suché trávy neprozradilo náš pohyb. Proto nás docela překvapilo, že u ohně nikdo není, jenom u palmy byl přivázaný kůň. Na to jsme slyšeli naše koně uhánějící do noci a bylo nám jasné , že agent proti kterému stojíme nedostal členství u Kharových nočních stínů za přímluvu maminky. Hned jsem se pokusil skočit na koně u palmy, abych dohnal naše koníčky. Ale kůň měl svoji hlavu, a proto se mě pokusil nakopnout. Uhnutí byla pro mě maličkost, ale než jsem mohl zkusit druhý pokus krocení divé zvěře. Gotrek vytáhl luk a koni s pěti metrů prostřelil hlavu. Kůň se s posledním výkřikem skácel k zemi. Nevěřil jsem vlastním očím a nebyl jsem sám. Za Gotrekem se ozvalo: ,,Tos posral!“. A agent na něj zaútočil dýkou. Asi byl rozrušen ze ztráty koně, protože to bylo jenom škrábnutí. Poté skočil do zadu saltem a zmizel ve tmě. Napínali jsme naše zraky do tmy div nám nevypadli oči, ale zabiják nikde. Šli jsme hlídat k ohni, což jak jsme zjistili za pár okamžiků nebyl ten nejchytřejší nápad. Výstřel z kuše Gotrek dostal do ramena. Agent byl jako pohybliví stín a hrál si s námi jako kočka s myší. Plížil se kolem nás a já nemohl zaměřit své kouzla na nic konkrétního. Za chvilku se ozvalo z opačného směru, než přiletěla šipka z kuše:,, Zachoďte své zbraně, jinak zemřete!“. Na tohle jsem čekal. A začal pronášet elfské verše směrem odkud zaznělo ultimátum. Jednoduchý příkaz zněl: Přijď k ohni. Tak silnou vůli jsem ještě nepřekonával zdálo se mi, jako by proti mým slovům bojuje celá skupina mužů. Ale povedlo se a agent s nechápavým výrazem zamířil k ohni. Po chvilce kouzlo přestalo účinkovat. Ale než se zabiják stačil opět schovat, tak ho Gotrerk trefil šípem do nohy. I s tímto zraněním najednou opět zmizel ve tmě. Gotrek se vydal jeho směrem a já vyčkával ve stínu palem u zdechliny. Ze tmy opět zazněla kuše. Na to Gotrek čekal a mrštně se mu vyhnul. A ještě stihl za agentem vyslat šíp tentokrát bez jakéhokoliv účinku. Ani já jsem nelenil a začal pronášet další elfské verše za účelem přikázat agentovi aby mi hodil svoji kuš. Opět se mi to povedlo a kuš dopadla k mým nohám. Vztekle jsem na ni dupl. Kuš jsem ani nepoškodil, ale bylo to efektní gesto. Proto jsem vzal meč a přeřízl její tětivu. Poté zabiják zase zmizel ve stínech. Najednou se na chvilku objevil, aby mrštil svoji dýku po Gotrekovi. Netrefil se a zmizel. A nám bylo jasný dvě věci s dýkou moc házet neumí a zadruhé že si Gotreka opravdu oblíbil. Potom jsem přišel ke Gotrekovi, aby jsme si mohli navzájem krýt záda. A co nevidíme agenta, jak se prohrabuje v sedlové brašně mrtvého koně. Ihned jsem soustředil mysl a pronesl pár elfských slov. Zabiják se přestal hrabat ve svých věcech a skočil do ohně. Bohužel se moc nepopálil. Shodil svůj plápolající plášť a skočil do tmy. Za chvilku po ohnivém představení agent skočil po Gotrekovi s dýkou v ruce s úmyslem ho vykuchat jak rybu. Gotrekovi se i s lukem v ruce podařilo útoku vyhnout. Potom zachodil svůj luk a pustil se do souboje na nože. Nevím, jestli to bylo Gotrekovo zuřivostí nebo jeho zručností, ale výsledek byl jasný. Chladnoucí mrtvola u Gotrekových nohou, která dřív byla agentem Kharových nočních stínů.
Po rozdělení lupu, jsme se vydali hledat naše koně. Odpoledne jsme se konečně vrátili k vyhaslému ohništi i s našimi koňmi. Po vydatném obědě z poraženého koně. Gotrek našel pod suchým drnem pečetní prsten, který jsme už den a půl neviděli. A opět vyrazili tryskem do Miramu. Kde jsme vrátili v podvečer. Poté jsme vrátili skoro pošlé koně a vydali se na vojenskou základnu. Kde nám ten prašiví Dědek poděkoval za naši snahu a nabídl nám do budoucna další spolupráci. Začal jsem přemýšlet, o kolik bych byl šťastnější, kdybych ráno šel kydat stáj. No aspoň , že naše měšce ztěžkli o pár zlaťáků. Díky tomu jsem si mohl dát pečené kuře ve své oblíbené hospůdce U Mrtvého Hevrena. A Konečně se jít vyspat.
Sepsal Vóďa
Probudil jsem se ráno konečně v posteli, v civilizaci a daleko od skřítků a jejich zbrklých soudů. Ano konečně ve městě Miram. Když jsem přišel ráno do šenku, kvůli snídani překvapila mě Anku, která měla nějaké žaludeční problémy a nechtěla nic nechat náhodě. A proto místo vydělávání tvrdé měny, zůstala v pokoji. Asi jsem jí měl říct, že těhotenství se spánkem nevyléčí, ale nechtěl jsem ji kazit den. Další dobrodruh, který s námi dorazil do Miramu krolý válečný stroj jménem Dug zjistil k čemu složí nevěstince, a proto i on se neúčastnil hledání práce. No aspoň že ten barbar Gotrek , který je pro každou špatnost a výborně se hodí jako živý štít souhlasil, že vyrazíme po městě se kouknout po zaměstnání.
V několika hospodách jsme opravdu neměli štěstí. V té první se nás pokusili najmout na vykydání stáje, které málem skončilo hospodskou rvačkou. Někdo prostě nerozumí žertu, i když velice taktním v podání mé maličkosti. No a v další jsem po vypití prvního piva pozvracel celý stůl. Hostinský se tvářil jako by se to stalo tak půlce hostů a ještě se mě ptal, jestli šmakovalo. Kdyby se to stalo v pláních už by ho jedli supy, ale ve městě se mi nechtělo dělat rozruch. Proto jsme šli do další hospůdky kvůli spravení chutě.
A konečně to vypadalo, že se na nás usmálo štěstí. Hned si k nám přisedla podezřelá osoba a objednala nám pivko. Jako protřelí dobrodruh jsem ihned zavětřil prachy. Trochu mě zaskočilo, že nás znal jménem, ale co zlato nesmrdí. Když se zeptal, že potřebuje něco co máme u sebe ukázal jsem kdo je mozek operace a vytáhl pečetní prsten. Ihned mi za něj nabídl 50 zlaťáků na dřevo. Smlouvání mi sice moc nejde, ale bylo vidět, že pán pospíchá, proto konečná cena byla rovná stovka. S takhle rychle vydělanými penězi jsem ihned zamířil k zbrojaři, abych si koupil Trn. No nebudu to rozepisovat snad jen, že je to superhustonamachrovanej elfský meč.
U zbrojaře nás na odchodu zastoupila hlídka městské stráže se slovy: ,,Půjdete s námi“. Hned jsem si pomyslel, že ví o mém vyvolávání Sekáče v jedné skřítčí vesničce, ale protože mi hned nerozpárali břicho jsem usoudil, že to bude něco jiného. A tak jsme se nechali od nich doprovodit na strážnici. Kde nám bylo sděleno, že jsme prsten prodali agentovi Kharových nočních stínů a pokud ho do tří dnů nenajdeme a neodevzdáme zde, budou z nás psanci. Zůstali jsme na ně koukat jako skřeti na těžkou jízdu. Snažil jsem se vyjednat aspoň zásoby a koně na cestu. Možná za to mohla válka s koňopichama na jihu nebo moje nevymáchaná pusa, ale jediné co sem vykoledoval byla rána do hlavy. Díky této ráně se mi zatočila hlava a pozvracel jsem futra u dveří. Když odchod tak se vší parádou.
Ale jedno jsem se od toho vyschlého dědy dozvěděl dva možné směry kudy se agent po našem obchodu se mohl vydat. První byl Labyrint na jiho-východě a druhý byl severo-východ Tři Bratři. S Gotrekem jsme se domluvili na druhé možnosti. U mě byl důvod, že je to víc na sever, protože do války se mi moc nechtělo. Důvod Gotreka, že je to vpravo na mapě.
Že je směr, kterým se vydáváme správný jsme zjistili v okamžiku, kdy nás obklíčila banda hrdlořezů. No neváhal jsem ani vteřinu a díky mým mocným kouzlům ti dva co stáli před námi zahodili své zbraně za sebe. Ale než jsem se jim mohl začít posmívat ty dva zbývající po nás skočili. Já jen díky mrštnosti elfů ( viz nejčastější hláška Anku ) se vyhnul záludnému útoku. Gotrek s tím posledním svedl souboj muž proti muži. Prvním sekem mu udělal pěkný šrám přes břicho. Bohužel se jeho soupeř vyhnul dalšímu útoku a zabořil svůj krátký meč Gotrekovi do boku. Na to jsem přesvědčil svého soupeře, aby zabodl svůj meč do svého kamaráda. Musím se pochválit přišpendlil ho jako švába. Poté se na scéně objevil cizinec, který jedním sekem zabil první dva , kteří si už konečně sebrali meče. Tím nám zbyl jen jeden, který se po Gotrekově chabém útoku dal na útěk. A ani varovný výstřel z Gotrekova luku ho nezastavil a zmizel v ulicích Miramu.
Z neznámého zachránce se vyklubal Lišák Miramský ať je to kdokoliv. Naved nás na horkou stopu po agentovi Kharových nočních stínů a ještě nám dal poukaz na zapůjčení dvou koní. Já jsem se postaral o koně a zatím Gotrek hledal nějakou mastičkářku, aby se mu koukla na zranění. Nevěřil jsem , že najde někoho kdo ho vyléčí dřív, než někoho kdo ho okrade. Ale k mému úžasu se mu to povedlo a plný síly nasedl na koně. Poté jsme vyrazili do noci pronásledovat člověka , který za celý den uplynulý den se k nám choval nejlvíc slušně za účelem ho okrást o to co jsme mu prodali. Uháněli jsme nocí nehledě na únavu (naší i koní) a na to že jsme v měsíčním světle viděli pěkný prd. Najednou jsme před námi uviděl trhlinu. Ihned jsem zastavil koně a zařval na Gotreka:,, Pozor díra!!“Bylo vidět že Skorab nesedí na koni poprvé a ladným skokem přeskočil trhlinu, kterou jsem raději objel.
Potom se na nás usmálo štěstí a v dáli jsme spatřili světlo malého ohniště. Náš spěch se vyplatil. Sesedli jsme z koní a blížili se k malému ohništi vedle několika palem. Byl jsem na nás velice hrdý takhle se mi ve skupince ještě plížení nepovedlo ani zašustění suché trávy neprozradilo náš pohyb. Proto nás docela překvapilo, že u ohně nikdo není, jenom u palmy byl přivázaný kůň. Na to jsme slyšeli naše koně uhánějící do noci a bylo nám jasné , že agent proti kterému stojíme nedostal členství u Kharových nočních stínů za přímluvu maminky. Hned jsem se pokusil skočit na koně u palmy, abych dohnal naše koníčky. Ale kůň měl svoji hlavu, a proto se mě pokusil nakopnout. Uhnutí byla pro mě maličkost, ale než jsem mohl zkusit druhý pokus krocení divé zvěře. Gotrek vytáhl luk a koni s pěti metrů prostřelil hlavu. Kůň se s posledním výkřikem skácel k zemi. Nevěřil jsem vlastním očím a nebyl jsem sám. Za Gotrekem se ozvalo: ,,Tos posral!“. A agent na něj zaútočil dýkou. Asi byl rozrušen ze ztráty koně, protože to bylo jenom škrábnutí. Poté skočil do zadu saltem a zmizel ve tmě. Napínali jsme naše zraky do tmy div nám nevypadli oči, ale zabiják nikde. Šli jsme hlídat k ohni, což jak jsme zjistili za pár okamžiků nebyl ten nejchytřejší nápad. Výstřel z kuše Gotrek dostal do ramena. Agent byl jako pohybliví stín a hrál si s námi jako kočka s myší. Plížil se kolem nás a já nemohl zaměřit své kouzla na nic konkrétního. Za chvilku se ozvalo z opačného směru, než přiletěla šipka z kuše:,, Zachoďte své zbraně, jinak zemřete!“. Na tohle jsem čekal. A začal pronášet elfské verše směrem odkud zaznělo ultimátum. Jednoduchý příkaz zněl: Přijď k ohni. Tak silnou vůli jsem ještě nepřekonával zdálo se mi, jako by proti mým slovům bojuje celá skupina mužů. Ale povedlo se a agent s nechápavým výrazem zamířil k ohni. Po chvilce kouzlo přestalo účinkovat. Ale než se zabiják stačil opět schovat, tak ho Gotrerk trefil šípem do nohy. I s tímto zraněním najednou opět zmizel ve tmě. Gotrek se vydal jeho směrem a já vyčkával ve stínu palem u zdechliny. Ze tmy opět zazněla kuše. Na to Gotrek čekal a mrštně se mu vyhnul. A ještě stihl za agentem vyslat šíp tentokrát bez jakéhokoliv účinku. Ani já jsem nelenil a začal pronášet další elfské verše za účelem přikázat agentovi aby mi hodil svoji kuš. Opět se mi to povedlo a kuš dopadla k mým nohám. Vztekle jsem na ni dupl. Kuš jsem ani nepoškodil, ale bylo to efektní gesto. Proto jsem vzal meč a přeřízl její tětivu. Poté zabiják zase zmizel ve stínech. Najednou se na chvilku objevil, aby mrštil svoji dýku po Gotrekovi. Netrefil se a zmizel. A nám bylo jasný dvě věci s dýkou moc házet neumí a zadruhé že si Gotreka opravdu oblíbil. Potom jsem přišel ke Gotrekovi, aby jsme si mohli navzájem krýt záda. A co nevidíme agenta, jak se prohrabuje v sedlové brašně mrtvého koně. Ihned jsem soustředil mysl a pronesl pár elfských slov. Zabiják se přestal hrabat ve svých věcech a skočil do ohně. Bohužel se moc nepopálil. Shodil svůj plápolající plášť a skočil do tmy. Za chvilku po ohnivém představení agent skočil po Gotrekovi s dýkou v ruce s úmyslem ho vykuchat jak rybu. Gotrekovi se i s lukem v ruce podařilo útoku vyhnout. Potom zachodil svůj luk a pustil se do souboje na nože. Nevím, jestli to bylo Gotrekovo zuřivostí nebo jeho zručností, ale výsledek byl jasný. Chladnoucí mrtvola u Gotrekových nohou, která dřív byla agentem Kharových nočních stínů.
Po rozdělení lupu, jsme se vydali hledat naše koně. Odpoledne jsme se konečně vrátili k vyhaslému ohništi i s našimi koňmi. Po vydatném obědě z poraženého koně. Gotrek našel pod suchým drnem pečetní prsten, který jsme už den a půl neviděli. A opět vyrazili tryskem do Miramu. Kde jsme vrátili v podvečer. Poté jsme vrátili skoro pošlé koně a vydali se na vojenskou základnu. Kde nám ten prašiví Dědek poděkoval za naši snahu a nabídl nám do budoucna další spolupráci. Začal jsem přemýšlet, o kolik bych byl šťastnější, kdybych ráno šel kydat stáj. No aspoň , že naše měšce ztěžkli o pár zlaťáků. Díky tomu jsem si mohl dát pečené kuře ve své oblíbené hospůdce U Mrtvého Hevrena. A Konečně se jít vyspat.
Sepsal Vóďa
čtvrtek 28. dubna 2011
Report - události od Rmutného vrchu
„Rukulíbám!“
„Oh, jaký vzdělaný kroll. Nevídané!“
„Chci pivo, kundóóó!“
kroll Dug v miramské hospodě U Mrtvého hevrena
28.-30. větrnce 851 k.l.
Rozlehlá pláň, Miram
Bez peněz a s bolestivými zraněními, o špíně radši ani nemluvit, se plání táhli tři postavy. Fernet, Anku a Gotrek byli vůbec rádi, že přežili hrůzné zážitky v opuštěném panském domě. Proto postupovali obezřetně a včas si všimli obrovského severského obra – krolla, který vší silou mlátil kyjem do mrtvého hevrena. Nejdříve mysleli, že jde o Brika, ale jak se ukázalo, byl to zcela jiný kroll. Až neuvěřitelné! Fernet na něj použil svou magii a tupý humanoid k němu začal vzhlížet, což vedlo k tomu, že se Dug, jak se kroll jmenoval, vydal na další cestu s nimi.
K polednímu spatřili dobrodruzi kouř, patřící k ohništím kolony almendorských osadníků. V rozhovoru s vůdcem výpravy, Jarbukem, vyplynulo, že osadníci dostali příkaz založit zde, pod Rmutným vrchem vesnici. Znepokojoval je však menhir na vrcholku kopce, kde se podle místních legend musela strávit noc, aby byl v okolním kraji klid a mír. Jelikož Jarbuk nechtěl ohrozit své lidi, najmul si postavy, aby onu choulostivou věc vyřešily. Ty se tedy chabě vyzbrojeny vydaly na vrch, kde hodlaly strávit noc.
Zpočátku šlo všechno hladce, ale později v noci se všem spáčům začal zdát podivný sen. Z kamene vystoupila obrovská krollka a spisovnou řečí se ptala družiny co je sem přivádí, a jak je možné, že se někteří naučili magii. Nejvíce byla rozčarována Dugem a tvrdila, že nechápe, jak je možné, že korullská rasa takhle upadla. Její odchod probudil družinu a když Fernet odhalil u menhiru tajný vchod do nitra vrchu, všichni byli pro to blížeji prozkoumat.
Sestoupili tak do hrobky zdobené porobou všech možných ras Asterionu pod návladou humanoidů, podobných krollům. Uprostřed hrobky byla ve zvláštní magické bariéře tzv. korullka ze snu. Ta se po nějaké době vrhla na družinu, ale ta se ubránila a podařilo se jí dostat pryč ze Rmutného vrchu.
Právě včas, neboť kolona osadníků byla napadena stádem hevrenů. Ti doráželi na hradbu z osadnických vozů a někteří už vraždili i za ní. Postavy se udatně vrhly do boje, kde se vyznamenal především Gotrek díky svému velení a Fernet svými magickými dovednostmi. Dug spíše vraždil sám a Anku těžce zápasila s přesilou hevrenů, když svými kouzly zabila většinu svých spolubojovníků.
Hevreni byli nakonec odraženi a osadníci slavili vítězství. Dobrodruzi uřezali mrtvým hevrenům hlavy a ty donesli na Dugově krku až do Míramu, kde jim za každou hlavu vyplatili deset grošů. Takový úspěch se zákonitě musel zapít v hospodě, kde se dobrodruzi rozhodli zůstat i přes noc.
„Oh, jaký vzdělaný kroll. Nevídané!“
„Chci pivo, kundóóó!“
kroll Dug v miramské hospodě U Mrtvého hevrena
28.-30. větrnce 851 k.l.
Rozlehlá pláň, Miram
Bez peněz a s bolestivými zraněními, o špíně radši ani nemluvit, se plání táhli tři postavy. Fernet, Anku a Gotrek byli vůbec rádi, že přežili hrůzné zážitky v opuštěném panském domě. Proto postupovali obezřetně a včas si všimli obrovského severského obra – krolla, který vší silou mlátil kyjem do mrtvého hevrena. Nejdříve mysleli, že jde o Brika, ale jak se ukázalo, byl to zcela jiný kroll. Až neuvěřitelné! Fernet na něj použil svou magii a tupý humanoid k němu začal vzhlížet, což vedlo k tomu, že se Dug, jak se kroll jmenoval, vydal na další cestu s nimi.
K polednímu spatřili dobrodruzi kouř, patřící k ohništím kolony almendorských osadníků. V rozhovoru s vůdcem výpravy, Jarbukem, vyplynulo, že osadníci dostali příkaz založit zde, pod Rmutným vrchem vesnici. Znepokojoval je však menhir na vrcholku kopce, kde se podle místních legend musela strávit noc, aby byl v okolním kraji klid a mír. Jelikož Jarbuk nechtěl ohrozit své lidi, najmul si postavy, aby onu choulostivou věc vyřešily. Ty se tedy chabě vyzbrojeny vydaly na vrch, kde hodlaly strávit noc.
Zpočátku šlo všechno hladce, ale později v noci se všem spáčům začal zdát podivný sen. Z kamene vystoupila obrovská krollka a spisovnou řečí se ptala družiny co je sem přivádí, a jak je možné, že se někteří naučili magii. Nejvíce byla rozčarována Dugem a tvrdila, že nechápe, jak je možné, že korullská rasa takhle upadla. Její odchod probudil družinu a když Fernet odhalil u menhiru tajný vchod do nitra vrchu, všichni byli pro to blížeji prozkoumat.
Sestoupili tak do hrobky zdobené porobou všech možných ras Asterionu pod návladou humanoidů, podobných krollům. Uprostřed hrobky byla ve zvláštní magické bariéře tzv. korullka ze snu. Ta se po nějaké době vrhla na družinu, ale ta se ubránila a podařilo se jí dostat pryč ze Rmutného vrchu.
Právě včas, neboť kolona osadníků byla napadena stádem hevrenů. Ti doráželi na hradbu z osadnických vozů a někteří už vraždili i za ní. Postavy se udatně vrhly do boje, kde se vyznamenal především Gotrek díky svému velení a Fernet svými magickými dovednostmi. Dug spíše vraždil sám a Anku těžce zápasila s přesilou hevrenů, když svými kouzly zabila většinu svých spolubojovníků.
Hevreni byli nakonec odraženi a osadníci slavili vítězství. Dobrodruzi uřezali mrtvým hevrenům hlavy a ty donesli na Dugově krku až do Míramu, kde jim za každou hlavu vyplatili deset grošů. Takový úspěch se zákonitě musel zapít v hospodě, kde se dobrodruzi rozhodli zůstat i přes noc.
Vítaná pomoc - 1. část
Nad Zlatým lesem se snášel soumrak a skřítčí matky zaháněly na poslední chvíli drobotinu do postelí. Jenže území malého národa není všude stejné. Oproti přívětivosti lesních paloučků zde stála bažina Turgů, kam noc přichází nejdříve a ranními paprsky se nechává vyhánět jen nerada. A právě zde a nikde jinde se...
Fu Kejo náhle prudce trhnul hlavou od rozepsaného textu. Ten pocit už dlouho nezažil, ale zapomenout na ně by nešlo ani po tisíci letech. Nedaleko právě teď kdosi pomocí kouzla zapálil oheň. Starý skřítek sáhl po své holi a s její pomocí se dopravil na práh chtrče, kde chvíli pozoroval okolní temnotu. Zničehonic pronesl několik jasných slov a udeřil holí do země. Poté se usmál, přehodil přes sebe plášť a zmizel v noční bažině.
Anku se právě chystala přiložit na oheň, když ji náhle někdo dal ruku přes pusu. Leknutím spadla na zadek, ale výkřik nepronikl přes její ucpaná ústa.
„Měla bys být opatrnější“ pronesl Fernet a sundal elfce ruku z úst. „Rozdělávat oheň pomocí magie – zbláznila ses? To ti nestačí, že kvůli tobě chytl kus Zlatýho lesa a teď jde po nás lovec lidí?“
Čarodějka uraženě protáhla obličej. „A kdo nechal Namtara napospas hydře?“ rýpla si. „Kdyby jsi do mě nenarazil, což mi připomíná, že ti znovu musím poděkovat za tu pěknou bouli na hlavě, tak utíkáš ještě teď a pravděpodobně by ses utopil v nějaké bezedné tůni.“
„V tůni ses topila ty a já byl ten, kdo tě zachraňoval“ bránil se pro změnu elf. „A chtěl bych vidět tebe, jak čelíš sedmi hydřím hlavám. Posloucháš mě vůbec? Sedm hlav!“
„Namtar neutekl“ řekla Anku už klidnějším hlasem a zkousla si ret.
I Fernet se rázem uklidnil. „To jo. Namtar neutekl“ a povzdechl si. Chvíli tak bylo u ohně ticho a každý z elfů byl pohroužen do svých vlastních myšlenek.
Anku nakonec prolomila mlčení. „Myslíš, že mohl Namtar přežít?“ Zvedla hlavu ke svému společníkovi.
Fernet však místo na ni, zíral do prostoru za jejími zády a ve tváři měl výraz hrůzy. Přesto dokázal vyskočit na nohy a tasit meč. V rukou se mu ale třásl, stejně jako celé jeho tělo.
Elfka se otočila a vzápětí udělala několik kroků zpět. Na pozadí Modrého měsíce se rýsovala obrovská hydra a její tři odporné krky se neustále míhaly a kroutily všude kolem. „To je konec“ pomyslela si Anku a otočila se k Fernetovi.
Ten už měl meč zase zandaný, obezřetně couval a bral do rukou vše potřebné.
„To chceš zase zdrhnout?“ vzkypěla Anku zlostí.
„A ty máš zájem tu pojít a posloužit jako svačinka té příšeře?“ bránil se Fernet vztekle. „Nejsem blázen, mizim.“
Než ale stačil svá slova naplnit, hydra sklonila své tři hlavy až na jejich úroveň a promluvila. „Zůstaňte! Nemáte se čeho bát.“
„Cože?“ vypadlo z obou elfů najednou a s údivem sledovali, jak hydra mizí. Zanedlouho po ní nebylo ani stopy a na jejím místě stál pouze starý skřítek.
„Zdravím vás, čarodějové“ pronesl.
Fu Kejova chatrč byla prostá, ale po dlouhém pobytu v bažině připadala elfům jako zájezdní hostinec. Zvědavě pozorovali svého hostitele, chystajícího čaj a jejich pohled padl i na stůl u stěny, celý pokrytý svitky pergamenu.
„Neshnije vám to tady?“ zeptala se Anku, když jí skřítek podal misku s čajem a kývla hlavou ke stolu.
Fu Kejo se jen usmál. „Ne ne, slečno čarodějko. Sama jistě víte, jak dokáže být magie užitečná. Svou práci si ochráním.“
„Musíte být mocný mág, když jste nás hned odhalil“ divila se elfka. „A ta iluze hydry. To byl určitě také pěkně těžký kousek.“
„Těší mě vaše chvála“ odpověděl Fu Kejo a uklonil se. „Ale tady ve Zlatém lese platí, že čím mocnější mág, tím nevítanější mezi skřítky. Jsem vyhnancem ve vlastní zemi.“ Zdálo se, že do té doby veselá povaha hostitele, jaksi ochabla. Než ale stačili dobrodruzi cokoli říct, zatřepal skřítek hlavou a opět nasadil úsměv. „Není to ale tak strašné. Občas potkávám zajímavé hosty, jako třeba vás, a koneckonců, od plání kde žijí osadníci, je to odsud kousek. Když je mi smutno, zajdu si tam popovídat.“
Fernetovi, který do té doby pouze jedl, zaskočilo sousto a rozkašlal se. „Co-cože?“ prskal okolo sebe pšeničnou placku. „Tady nedaleko končí bažina?“
„Jistě“ usmál se Fu Kejo. „Jestli chcete, ráno vás tam zavedu.“
Oba elfové se na sebe podívali a i jim se ústa roztáhla k úsměvu. Zanedlouho se smála celá chtrč.
Když druhý den ráno vyšli dobrodruzi na pláň, neznala jejich radost mezí. Fernet padl na kolena a líbal zemi a Anku začala tančit s Fu Kejoem. Ten se ale necítil na otevřené pláni moc dobře, a proto se brzy rozhodl vrátit do stínu stromů. Na hranici lesa se ještě zastavil.
Nechoďte na jih, elfové“ pravil. „Zuří tam válka a nevedlo by se vám tam dobře. I tady jsou pláně dost nebezpečné. Zamiřte přímo na západ, tam je vesnice storabských osadníků. Dál vám kdyžtak poradí oni.“ Fu Kejo naposledy zamával a zmizel mezi stromy.
Anku se zmateně podívala na Ferneta. „Válka? Storabové? Co to má znamenat?“
Elf vyrazil a během cesty se snažil své společnici předat těch pár informací, které znal. Jak Almendořané válčí s kočovnými hevreny na pláních a jak kus dobytého území darovali svým věrným spojencům – Storabům.
„Říkají teď téhle zemi Nová Okmirea“ vzpomínal Fernet. „Život je tu tvrdý, ale co jsem slyšel, tak takoví jsou i Storabové. Většinou zde pasou své krávy a nebo chytají a krotí trhlinové mustangy.“
„A proč zrovna Nová Okmirea?“ divila se Anku. „Zní to tak zvláštně“
„To netuším, ale brzy se můžeš zeptat“ odvětil elf a ukázal na kouř stoupající v dálce.
Kouř skutečně stoupal z vesnice. Ta byla celá obehnána důkladnou palisádou a u brány se tyčila i strážní věž. Právě z ní kdosi seběhl, načež se křídla brány zavřela.
„O hosty zřejmě moc nestojí“ ucedil Fernet, ale přesto s Anku došli až k palisádě. Na té se teď hemžili osadníci se zbraněmi, proto elfovo zabušení na bránu bylo značně váhavé.
Na hradbě nad nimi se objevil statný muž, který si příchozí prohlížel se značně podezřívavým pohledem. „Co tu chcete? Nestojíme o cizince, tím víc o elfy, kteří kradou slepice, unášejí děti a tajně svádějí poctivé muže a ženy.“
„Báchorky“ zvolala Anku. „Chceme jenom přenocovat a zítra bychom zas pokračovaly v cestě na západ.“
Muž zamrkal. „Na západ? Takže vy nemáte namířeno na jih ke skřetům a hevrenům?“
„To opravdu ne“ potvrdil Fernet. „Nechceme se míchat do války, žádáme opravdu jen o nocleh.“
„Hmm“ zamyslel se mluvčí. „Možná opravdu nejste přísluhovači Khara a jeho pohůnků, a pak by odmítnutí přístřeší pro poutníky bylo hanbou naší vsi.“ Muž jak se zdá, konečně došel k rozhodnutí. „Jmenuji se Gothar a pravím vám, že můžete zůstat. Ale jestli se něco stane našim lidem nebo zvířatům, vy za to budete odpovědní. A pak poznáte, jak se dokáží hněvat Storabové.“
„Děkujeme“ řekla Anku za oba elfy. Gothar jim kývnul hlavou a bráno se otevřela.
Fu Kejo náhle prudce trhnul hlavou od rozepsaného textu. Ten pocit už dlouho nezažil, ale zapomenout na ně by nešlo ani po tisíci letech. Nedaleko právě teď kdosi pomocí kouzla zapálil oheň. Starý skřítek sáhl po své holi a s její pomocí se dopravil na práh chtrče, kde chvíli pozoroval okolní temnotu. Zničehonic pronesl několik jasných slov a udeřil holí do země. Poté se usmál, přehodil přes sebe plášť a zmizel v noční bažině.
Anku se právě chystala přiložit na oheň, když ji náhle někdo dal ruku přes pusu. Leknutím spadla na zadek, ale výkřik nepronikl přes její ucpaná ústa.
„Měla bys být opatrnější“ pronesl Fernet a sundal elfce ruku z úst. „Rozdělávat oheň pomocí magie – zbláznila ses? To ti nestačí, že kvůli tobě chytl kus Zlatýho lesa a teď jde po nás lovec lidí?“
Čarodějka uraženě protáhla obličej. „A kdo nechal Namtara napospas hydře?“ rýpla si. „Kdyby jsi do mě nenarazil, což mi připomíná, že ti znovu musím poděkovat za tu pěknou bouli na hlavě, tak utíkáš ještě teď a pravděpodobně by ses utopil v nějaké bezedné tůni.“
„V tůni ses topila ty a já byl ten, kdo tě zachraňoval“ bránil se pro změnu elf. „A chtěl bych vidět tebe, jak čelíš sedmi hydřím hlavám. Posloucháš mě vůbec? Sedm hlav!“
„Namtar neutekl“ řekla Anku už klidnějším hlasem a zkousla si ret.
I Fernet se rázem uklidnil. „To jo. Namtar neutekl“ a povzdechl si. Chvíli tak bylo u ohně ticho a každý z elfů byl pohroužen do svých vlastních myšlenek.
Anku nakonec prolomila mlčení. „Myslíš, že mohl Namtar přežít?“ Zvedla hlavu ke svému společníkovi.
Fernet však místo na ni, zíral do prostoru za jejími zády a ve tváři měl výraz hrůzy. Přesto dokázal vyskočit na nohy a tasit meč. V rukou se mu ale třásl, stejně jako celé jeho tělo.
Elfka se otočila a vzápětí udělala několik kroků zpět. Na pozadí Modrého měsíce se rýsovala obrovská hydra a její tři odporné krky se neustále míhaly a kroutily všude kolem. „To je konec“ pomyslela si Anku a otočila se k Fernetovi.
Ten už měl meč zase zandaný, obezřetně couval a bral do rukou vše potřebné.
„To chceš zase zdrhnout?“ vzkypěla Anku zlostí.
„A ty máš zájem tu pojít a posloužit jako svačinka té příšeře?“ bránil se Fernet vztekle. „Nejsem blázen, mizim.“
Než ale stačil svá slova naplnit, hydra sklonila své tři hlavy až na jejich úroveň a promluvila. „Zůstaňte! Nemáte se čeho bát.“
„Cože?“ vypadlo z obou elfů najednou a s údivem sledovali, jak hydra mizí. Zanedlouho po ní nebylo ani stopy a na jejím místě stál pouze starý skřítek.
„Zdravím vás, čarodějové“ pronesl.
Fu Kejova chatrč byla prostá, ale po dlouhém pobytu v bažině připadala elfům jako zájezdní hostinec. Zvědavě pozorovali svého hostitele, chystajícího čaj a jejich pohled padl i na stůl u stěny, celý pokrytý svitky pergamenu.
„Neshnije vám to tady?“ zeptala se Anku, když jí skřítek podal misku s čajem a kývla hlavou ke stolu.
Fu Kejo se jen usmál. „Ne ne, slečno čarodějko. Sama jistě víte, jak dokáže být magie užitečná. Svou práci si ochráním.“
„Musíte být mocný mág, když jste nás hned odhalil“ divila se elfka. „A ta iluze hydry. To byl určitě také pěkně těžký kousek.“
„Těší mě vaše chvála“ odpověděl Fu Kejo a uklonil se. „Ale tady ve Zlatém lese platí, že čím mocnější mág, tím nevítanější mezi skřítky. Jsem vyhnancem ve vlastní zemi.“ Zdálo se, že do té doby veselá povaha hostitele, jaksi ochabla. Než ale stačili dobrodruzi cokoli říct, zatřepal skřítek hlavou a opět nasadil úsměv. „Není to ale tak strašné. Občas potkávám zajímavé hosty, jako třeba vás, a koneckonců, od plání kde žijí osadníci, je to odsud kousek. Když je mi smutno, zajdu si tam popovídat.“
Fernetovi, který do té doby pouze jedl, zaskočilo sousto a rozkašlal se. „Co-cože?“ prskal okolo sebe pšeničnou placku. „Tady nedaleko končí bažina?“
„Jistě“ usmál se Fu Kejo. „Jestli chcete, ráno vás tam zavedu.“
Oba elfové se na sebe podívali a i jim se ústa roztáhla k úsměvu. Zanedlouho se smála celá chtrč.
Když druhý den ráno vyšli dobrodruzi na pláň, neznala jejich radost mezí. Fernet padl na kolena a líbal zemi a Anku začala tančit s Fu Kejoem. Ten se ale necítil na otevřené pláni moc dobře, a proto se brzy rozhodl vrátit do stínu stromů. Na hranici lesa se ještě zastavil.
Nechoďte na jih, elfové“ pravil. „Zuří tam válka a nevedlo by se vám tam dobře. I tady jsou pláně dost nebezpečné. Zamiřte přímo na západ, tam je vesnice storabských osadníků. Dál vám kdyžtak poradí oni.“ Fu Kejo naposledy zamával a zmizel mezi stromy.
Anku se zmateně podívala na Ferneta. „Válka? Storabové? Co to má znamenat?“
Elf vyrazil a během cesty se snažil své společnici předat těch pár informací, které znal. Jak Almendořané válčí s kočovnými hevreny na pláních a jak kus dobytého území darovali svým věrným spojencům – Storabům.
„Říkají teď téhle zemi Nová Okmirea“ vzpomínal Fernet. „Život je tu tvrdý, ale co jsem slyšel, tak takoví jsou i Storabové. Většinou zde pasou své krávy a nebo chytají a krotí trhlinové mustangy.“
„A proč zrovna Nová Okmirea?“ divila se Anku. „Zní to tak zvláštně“
„To netuším, ale brzy se můžeš zeptat“ odvětil elf a ukázal na kouř stoupající v dálce.
Kouř skutečně stoupal z vesnice. Ta byla celá obehnána důkladnou palisádou a u brány se tyčila i strážní věž. Právě z ní kdosi seběhl, načež se křídla brány zavřela.
„O hosty zřejmě moc nestojí“ ucedil Fernet, ale přesto s Anku došli až k palisádě. Na té se teď hemžili osadníci se zbraněmi, proto elfovo zabušení na bránu bylo značně váhavé.
Na hradbě nad nimi se objevil statný muž, který si příchozí prohlížel se značně podezřívavým pohledem. „Co tu chcete? Nestojíme o cizince, tím víc o elfy, kteří kradou slepice, unášejí děti a tajně svádějí poctivé muže a ženy.“
„Báchorky“ zvolala Anku. „Chceme jenom přenocovat a zítra bychom zas pokračovaly v cestě na západ.“
Muž zamrkal. „Na západ? Takže vy nemáte namířeno na jih ke skřetům a hevrenům?“
„To opravdu ne“ potvrdil Fernet. „Nechceme se míchat do války, žádáme opravdu jen o nocleh.“
„Hmm“ zamyslel se mluvčí. „Možná opravdu nejste přísluhovači Khara a jeho pohůnků, a pak by odmítnutí přístřeší pro poutníky bylo hanbou naší vsi.“ Muž jak se zdá, konečně došel k rozhodnutí. „Jmenuji se Gothar a pravím vám, že můžete zůstat. Ale jestli se něco stane našim lidem nebo zvířatům, vy za to budete odpovědní. A pak poznáte, jak se dokáží hněvat Storabové.“
„Děkujeme“ řekla Anku za oba elfy. Gothar jim kývnul hlavou a bráno se otevřela.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)