Hrůza vypuštěná z bažin - 1. část

„Dědečku Til Peji, vypravuj nám ještě, prosím!“ Zdálo se, že zvědavost skřítčích dětí nelze nijak ukojit. Sotva děd dopověděl jeden příběh, už se dožadovali dalšího. Naštěstí pro ně byl Til Pej trpělivý skřítek, který za svůj dlouhý život prožil celou řadu neuvěřitelných dobrodružství. Pro většinu skřítčích mladíků ve vesnici byl nedostižným vzorem.
Nyní převzal od své dcery Til Daj nejmladší vnouče a posadil si jej na kolena. Začal si s ním hrát a pohupovat a mladým skřítkům se protáhly tváře zklamáním. Vypadalo to, že z příběhu nebude nic.
„Tak dobře, ještě jeden.“ promluvil děd a sledoval bouři radosti, kterou jeho slova vyvolala. „Bude to ale velmi strašidelný příběh.“ pravil Til Pej, když se mladí konečně utišili. „Odehrál se před mnoha lety, když jsem byl jen o málo starší, než jste vy teď. Pracoval jsem tehdy jako armádní zvěd v provincii Bhan Či a dostal jsem se svou skupinou za úkol sledovat tlupu cizáků, kteří spáchali řadu zlých skutků ve Zlatém lese.“
„Jaké zlé skutky?“ vpadl dědovi do řeči Luj Ghen Šin a nevšímal si varovného sykotu ostatních posluchačů.
„Nepřerušuj mě, když mluvím, Luj Ghen Šine.“ napomenul jej mírně, a přesto pevně Til Pej. „Víš, že to nemám rád. Ale rovnou ti řeknu, že i když jejich činy nebyly tak strašné, jako to co přišlo na zlytý les později, přesto přinesli mezi skřítky mnoho zmaru a utrpení. Taková odpověď vám bude muset stačit, protože moje vyprávění se zabývá něčím trochu jiným.“ mluvil dále děd k přítomným, i když očima stále setrvával na Luj Ghen Šinovi.
Ten jen pípl „dobře“ a byl raději potichu, aby jej snad matka Til Daj neposlala spát. Ta totiž poslouchala vyprávění starce spolu s ostatními a hlídala, aby nikdo dlouho neponocoval.
Dědeček Til Pej se znovu chopl vyprávění. „Sledovali jsme cizáky od Jasného svitu až do bažin Turgů, které se rozkládají na jih od Měsíční řeky. Na rozkaz velitele jsem se vydal do jejich nitra, sledujíce stopu. Zbytek jednotky měl mezitím bažinu obejít z jihu. A já se tak stal svědkem toho, jak divocí a tajemní Turgové zajali cizí dobrodruhy a přivázali je ke kůlům uprostřed své vesnice. Zde začali okamžitě chystat vše na hodokvas a cizáci ve svém hrubém jazyce zřejmě bědovali nad bídným osudem...“
* * *

„Zdá se, že na to praskne spoustu dřeva.“ prohlásil po delší době Namtar. Společně se svým přítelem Fernetem trávil už více jak druhý den přivázaný u kůlu. Hemžení baheních humanoidů a jejich stavbu hranice sledoval pouze s malým zájmem. „Co myslíš?“
Jeho elfí kolega se však nezdál být tak smířený s osudem. Neustále škubal provazy a občas zamumlal i několik tajuplných slov. Ať už očekával cokoliv, výsledek nebyl žádný.
„U Khara. Zadřel jsem si do ruky třísku.“ uzavřel nakonec fernet celé své snažení a podíval se také na hranici. „Vypadá to, že večer už bude hotová.“ dodal ještě.
„Třeba bude dneska pršet.“ zadoufal Namtar a snažil se zvrátit hlavu tak, aby viděl na nebe. „Možná nad námi bdí nějaký bůh a pomůže nám.“
Elf se jen kysele usmál a raději si ulevil. Hygienické návyky vzaly v bažině už dávno za své. A nejen ty. Co se ošklíbali nad první ropuchou, kterou jim dali Turgové nabídli k jídlu, a jak teď doslova žrali všechno, co jim ti malí všiváci předložili.
Podíval se zpátky na Namtara, ale válečník měl zavřené oči a něco si mumlal.
„Co to děláš?“ zeptal se a napadlo jej, jestli se náhodou nemůže člověk z té bažinné stravy zcvoknout.
Namtar otevřel oči. „Zkoušel jsem se modlit ke všem možným bohům.“ odpověděl a potvrdil tak Fernetovy předchozí obavy. „Třeba nám teď někdo přijde na pomoc.“
Než stačil čaroděj ucedit nějakou ironickou poznámku, ozvaly se od kraje vesnice zvuky boje. Všichni válečníci Turgů se začali ke zdroji hluku sbíhat a dobrodruzi osaměli. Pouze z chatrčí je sledovaly vystrašené oči žen a dětí.
„To se mi nějak nezdá.“ pronesl pomalu Fernet. Po všech těch vraždách a krádežích rozhodně nevěřil v boží pomoc. Podíval se na Namtara.
„Pojď. Jdem se podívat, kam nám zašili věci.“ pobízel Namtar a vyprošťoval se z posledních provazů. Fernetovi poklesla čelist, ale to už válečník rozvazoval i jej. „Povedlo se mi provazy uvolnit už ráno a jen jsem čekal na vhodnou příležitost.“ předběhl namtar jakékoli dotazy. „Ale vypadá to, že bohové jsou na naší straně. Někdo nám přišel na pomoc.“
Od bojiště se náhle ozval hrdelní, vítězný řev. Uprostřed několika posledních turgských válečníků se tyčil obrovský severský barbar. Jednou rukou svíral svůj obrovský meč, druhou, ve které ještě držel tělo mrtvého Turga, se bušil do prsou. Když spatřil dobrodruhy, hrozivě zakoulel očima a zařval ještě víc.
„Namtare a Fernete.“ hřímal barbar. „Vaše životy patří mně, stejně jako odměna, která je na vás vypsaná! Neutečete!“
Nedávní vězni se na sebe rychle podívali a vzápětí už utíkali pryč z vesnice, do bažiny.

* * *

„Sledoval jsem ty cizáky při jejich cestě bažinou a nestačil se divit. Jeden z nich používal dévy.“ líčil Til Pej dál své vyprávění.
Poslední výrok neudělal na mladé skřítky takový dojem, neboť s kouzly a čáry se, na rozdíl od svého děda, setkávali už od malička. Jen matně tušili, že byla kdysi doba, kdy každý kdo projevil ve Zlatém lese magické nadání byl buď vyhnán nebo rovnou zlynčován.
„Namtar a Fernet, jak se ti cizáci jmenovali,“ pokračoval stařec v příběhu, „se dostali až k jakési staré a temné věži. Já se tehdy strašně bál a vše jsem sledoval z velké dálky. Ti dva se do věže neustále snažili různými způsoby dostat, ale tu chránily mocné dévy. Až když byli téměř na odchodu, podařilo se elfovi věž otevřít...“
* * *