Nepovedená vloupačka

15. - 16. novorostu 850 k.l.
Albireo, Brigova studánka

Když šel toho rána (15. novorostu) Baal na snídani k Hrbaté koze, netušil asi, co všechno se ten den ještě semele. Je pravda, že město bylo neklidné a všude panoval zmatek, vždyť dopoledne se měla armáda Svobodných měst vydat na pochod směrem k nepříteli. Ale jinak slunce vydatně svítilo a krom války Baala nic netrápilo.
U Hrbaté kozy potkal Dannyho, který se k družině přidal po Vitově smrti a zúčastnil se s ní získání dodávky zbraní pro Svobodná města. Nestačili se ani posadit a už byl u nich Arten. Jako vždy potřeboval s něčím pomoci v zájmu Orlích poutníků. Tentokrát však byla pryč jeho sebejistota a rozpačitě dobrodruhům vysvětloval, že Marnal, starosta Brigovy studánky, je už delší dobu sledován Orlími poutníky. A co zjistili se jim nechce líbit. Očividně totiž sympatizuje s Východním královstvím a v nastávajícím konfliktu by mohl zradit Svobodná města. To by bylo velmi nebezpečné, neboť Brigova studánka je jediným místem na Taře, kde se chovají psi (včetně bojových plemen) a Almendor by tak mohl získat užitečnou posilu. Proto je třeba Marnala odstranit a dát si pozor, aby podezření nepadlo na Orlí poutníky. Jako odměnu Arten Dannymu nabídl členství v této rytířské organizaci. To už se však s postavami loučil a jen jim sdělil, že mu byl dán příkaz okamžitě se vypravit do Tarosu.
Baal a Danny tedy nasedli na své oře (byť s jistými obtížemi) a vydali se na sever. Cestou minuli pochodující armádu Janoše Brukky a setkali se s řadou zvědů a poslů, kteří jim sdělili, že dále na sever operuje velké množství Královských lovčích (elitní stopaři a hraničáři z území Východní dálavy). Dvojice dobordruhů však zahla na východ a vydala se do Elfích kopců, kde pozdě k večeru dorazili do Brigovi studánky.
Ještě před vesnicí uvázali své koně a opatrným krokem dorazili k nejhonosnějšímu domu ve vesnici, sídle starosty Marnala. Hlídkující stráž byla s akcí obeznámena a po vyřknutí hesla Arrvea se stáhla kamsi pryč. Baal následně začal jednat. Vzal za klepadlo a rázně zabušil, nedbaje, že už je poměrně pozdě (11 večer) a v domě už patrně všichni spí. Otevřel mu rozespalý sluha, ale krátký rozhovor v něm nevzbudil důvěru (blekotající kouzelník nedokázal správně vyslovit jméno Albirea a naléhání, že nesou důležitou zprávu Marnalovi, sluha neuvěřil, neboť neměli žádnou pečeť či lejstro, které by jejich slova dokazovalo). Se slovy, ať příště použijí zadní vchod, jim zabouchl dveře před nosem.
Dobrodruzi se ale nehodlali vzdát a když necítili žádné nebezpečí, přelezli plot a vnikli do zahrady. Tam spatřili dřevník, přilepený ke stěně domu – snadná to cesta do horního patra! Za neustávajícího hovoru, který ani netlumili se vyškrábali na dřevník (Baal měl trochu obtíže). Zde pokračovali ve svém rozhovoru, nevíce si rady, jak se dostat dovnitř, aniž by poškodili okno a vzbudili obyvatele domu. Do této skoro hádky byli tak zabráni, že i když slyšeli bouchnutí dveří a kroky z druhé strany budovy, nevěnovali tomu žádnou pozornost. Nakonec Baal slezl z přístřešku dolů, sebral poleno v něm ukryté a znovu se škrábal nahoru k Dannymu. Ten si pak ruce zabalil do svého pláště, pevně uchopil onen kus dřeva a okno vysklil, přičemž do něj mlátil dál, aby vyrazil i zbytky střepů na okraji rámu. Cesta dovnitř byla právě otevřena!
Netřeba říkat, že provedená operace vzbudila celý dům. Přesto kouzelník i zloděj vběhli do jakési šatny, odtamtud na chodbu a rovnou do dveří, jak se ukázalo, ložnice. Zde je už oblečená a na židli sedící očekávala paní domu. Sdělila jim, že její muž je už pryč a oni mají smůlu. Zároveň se dobrodruhům za zády objevili urostlí sluhové. Oba tedy složili zbraně a nechali se odvést na strážnici, kde byli oviněni z loupeže a ohrožování zbraněmi.
Místní stráž neskrývala své rozčarování ze zpackané akce naší dvojice a kapitán jim sdělil, že buď zaplatí odškodné ve výši 50 orlů nebo zůstanou v cele hezky dlouho. To byl problém, protože Baal měl u sebe pouze 1 orel a Danny dokonce ještě dlužil 25 orlů lichváři Škrtovi. Celá situace nakonec skončila prodáním Baalova koně a dobrodruzi vyrazili směrem k Albireu, jako spráskaní psi. Těšili se už jenom, jak skončí u Hrbatý kozy, ale čekal je jen další šok. Celé město totiž oblehl viceguvernér Východní dálavy, kníže Sarni er Irean s více jak tisícovkou vojáků ze Sintaru.

Dennyho deník

Milý deníčku

Všechno se začíná komplikovat. Král Východní dálavy - Walden, vyhlásil válku Svobodným městům a chce je zpět pod svou nadvládu. V Albireu to vře, tisíce lidí se dobrovolně hlásí k armádě aby si mohli uhájit svoje právní výsady. Já sem tu furt ještě cizincem a tahle válka mi ve sžití s místními nijak nepomáhá a tak jim hazard teď nic neříká a když prohrávají neberou to moc sportovně. Z mý poslední velký kaše mě vytáh až jeden Orlí poutník - Arten. Jako protislužbu mě pověřil těžkym úkolem, sehnat zbraně. Pověděl mi o jedné jeskyni kde by jich mělo být spoustu páč si je tam schovává nějaká pašerácká parta. Dostal sem pár zlatejch a koně na kterym sice ještě moc neumim ale lepší než se ploužit po svejch. Sám bych něco takovýho ale nezvlád a tak mě Arten dotáh k hospodě Hrbatá koza, že prej tam možná narazí na svoje starý známý dobrodruhy, co stejně jako já, sou ochotný pro pocit heroismu a pár zlatejm udělat cokoli. Za chvíli se vrátil s rozporuplnou bandou. Dva lidé – Mardok (fajn týpek, vypadá z nich nejlíp oblečenej a v hlavě má rozumu dost dokonce sme si i docela rozuměli), Bal (student z univerzity ale jako všichni ty čarodějové myslí trochu jinak tak nevim jesli sem blbej já nebo von) a pak skřítek (hodně divná postava je dost nasrávací a vůbec nemluví nevim co o něm psát). Arten nás ještě obeznámil s detaily plánua mohli sme vyrazit. Před branou tam na Bala ještě mávala nějaká ženská když si mardok zavtipkoval na její účet pokusil se ho Bal kopnout, ale místo toho spadnul z koně a hezky si namlel. Teď už sem se smál i já ještě zbytek dne sme se tomu s Mardokem smáli.

Když padnul večer rozhodli sem se to zalomit v nějakym lokále na konci Tabitskýho lesa. Před spanim sem si chtěl ještě jako každej večer zahrát na píšťalku, ale bylo to dost příšerný páč sem jí asi nevyčistil nebo co ale rozhodně nikdo nebyl nadšenej. V důsledku mýho hvízdání sme se všichni sešli na chodbě a tam sme uviděli mladýho týpka asi kněze. Měl s balem asi nevyřízený účty a když ho uviděl utek k sobě do pokoje a zabarikádoval se tam. Bal se tvářil naštvaně tak sem myslel že je to vážný a dělal všechno proto aby se nám toho kněze podařilo dostat. Jo menoval se Ulmin. Když sme s Mardokem vyrazili dveře do jeho pokoje, stál tam a nevinně se na nás koukal najednou nám to bylo blbý a Balovi taky nějak došly argumenty tak sme trapně odešli. Sotva sme ulehli tak nám ale došlo že nás nějak očaroval a že nám určitě něco tají. Vlítli sme tam na něj znova ale už byl oknem venku. Naštěstí mu Bal nadběhnul a zastavil ho. Mardok ho chtěl praštit ale byl zas nějakej očarovanel tak tam zůstal stát jak tvrdý Y stejně jako Bal. Skusil sem toho kněze oklamat tím že sem předstíral víru v jeho boha a blábolil nějaký keci o velkym Aurionovi. Zbaštil to i s navijákem a tak sem se k němu moh dostat na dosah ruky a jednu mu vrazit. Nečekal to bastard jeden J. Chtěl sem ho chytit ale to se mi nepovedlo. Bal zčal řvát že toho mam nechat tak jsem neútočil jenom se uhýbal ranám. Jednou se mu mě podařilo dobře říznout do ruky tak že sem pustil dýku. To už ale přiběh ten divnej skřítek a osmahnul tomu hejskovi ruku a pak hlavu. Bal najednou obrátil a začal pálit taky ale jeho blesky minuly. To už ale ten podivín klesl do kolen a začal se modlit. Skřítek se ho pokusil trefit holí ale kupodivu minul. Bal si potom spravil chuť a z bezprostřední blízkosti poslal svýma bleskama kněze do mdlob. Mezitim už přiběh Mardok s provazem a kněze svázal. Když se potom probral dozvěděl sem se spoustu věcí. Třeba že tenhle týpek má na svědomí vraždu Balova přítele a taky je vrahem nějakýho trpaslíka kuli kterýmu měl velký problémy zas Mardok. A to všechno jen kvuli nějakejm svitkům. Noc potom už byla klidná a mě se dokonce dobře zahojila moje ruka. Ráno dělala hostinská problémy ani dva orly jí neumlčely. Umlčel jí (i nás všechny) Bal kterej se vytasil odznakem Orlího poutníka. Zajímavý člověk by to do něj netipnul… Jo a taky skřítek někam zmizel ale to už je jedno. Po dvou dnech sme dorazili na určené místo. Mardok se už dál nechtěl otravovat s těžkým knězem a tak Bal jako soudce dal svolení ke spravedlnosti. Mardok neváhal a zabořil do kněze svůj meč. Ten ale místo toho že by padl k zemi vzplanul a schořel na prach.

Naše cílová jeskyně se tyčila na skále vedle které burácela řeka. Nahoru k jeskyni vedla jen úzká cestička. A tak jsme byli nuceni nechat koně dole. Cestou nahoru jsme našli stopy od obra a hned se nám na průzkum jeskyně tolik nechtělo. Při hádce o to kdo ponese pochodeň zas překvapil Bal kterému Karvívodkaď vylezli dvě chapadla a ty čaply pochodeň. V jeskyni naštěstí byly ty oznámený zbraně a žádne obr. (bohůmdík) Cestu ven nám však zahradila početnější družinka dobrodruhů než ta naše. Taky v ní byli nějaký Mardokovo a Balovo známý. Dilema komu připadnou zbraně vyřešil jejich malý hobit který mezi nás mrštil nějakou čadivou bombu. Nic nám to neudělalo ale byli sme docela v háji z tý jejich početní převahy. Stáhli sme to do jeskyně a tam sme čekali. Najednou sme uslyšeli zvuky boje, bojový křik, naléhavý křik, zděšený křik a smrtelný křik. Pak bylo chvíli ticho. Pak zaburácel hluboký hlas: „MARDOKUUU!!“

Následovali sme mardoka který bojácně kráčel k východu. Evidentně věděl kdo ho tam čeká. Byl to trpaslík kterej jediný co neměl oplechovaný byly vousy. Ten plecháč chtěl Mardoka zabít za vraždu svého bratra. (kterýho zabil ten ulmin…zamotaný co…?) Už to vypadalo že z nás bude sekaná stejně jako z půlky tý nepřátelský družiny jejíž členové se tak krčili opodál (někteří bez hlavy). Trpaslík nevěřil Mardokovi že jeho bratra zabil Ulmin ani když jsme mu to s Balem dosvědčili. Bala napadlo že ta čarodějka (jeho známá z univerzity) umí magii po kterej lidi mluví jenom pravdu. Tak Mardoka očarovala. Ten pak řekl co řekl trpaslíkovi už 100krát a ten si najednou uvědomil že ztratil svoji čest. Omluvil se Mardokovi a ku překvapení všech skočil ze skály do řeky. No trpaslíci maj holt svou hrdost. To však neřešilo náš problém se zbraněma. Nakonec sme se dohodli na nefér kompromisu 3 bedny pro ně a 2 pro nás.

A tim končí můj zápis milý deníčku. Konečně po těch letech bez Alberta se začínám cítit zas tak trochu mezi svýma. Snad sem si i našel nové přátele. Mardok se zmínil ještě o dvou hevrenech se kterýma se taky občas vídal. Těším se až je potkám snad budou fajn. A třeba z nás bude družina dobrodruhů! A třeba sem naiva a všichni chcípnem v týhle posraný válce. O tom ať rozhodnou bohové

Danny Stankiewitcz

Dvojnásobná smrt

pokračovaní z minula…(Výlet na venkov)

19. – 20. deštna 849 k.l.
Linhartov, Miram

Družina se rozhodla vejít do jeskyně, ale k překvapení všech se Caballa rozhodla k tomuto činu nepřipojit. To vyvolalo bouřlivou diskusi na téma: co s hevrenkou? Padaly slova jako zabít, svázat či znásilnit, dokonce i všechno najednou a jen se řešilo v jakém pořadí, ale nakonec se Baal, Diego a Vito rozhodli nechat ji stát na místě, ať si tam zmokne.
Bohužel byl den jako stvořený k malicherným sporům a tak se postavy začali přít o louče a křesadlo. Když se konečně podařilo v dešti jednu z pochodní zapálit, kolovala z ruky do ruky a každý vysvětloval proč ji zrovna on nemůže nést. Celý spor (a louč) nakonec skončil u Baala, kterému náhle ze záhybů těla vyjely dvě tmavá chapadla a onu louč pevně uchopila. Na jeho druhy to zapůsobilo, byť měl Diego pár připomínek ohledně nechutných mutantů. Výprava však konečně mohla vyrazit.
Udatní dobrodruhové ale udělali jen pár kroků, když se ve vchodu do jeskyně objevily dvě postavy s matnou, modrobílou pokožkou. Byli to orkové, ale podivné bylo, že místo obvyklých klacků a seker, byli oblečeni v kvalitních kožených zbrojích, na zádech se jim blýskaly široké meče a v rukou pevně drželi kopí. Jeden z nich začal lámanou obecnou řečí družině vykládat, aby odešla. Na přání k zavedení k náčelníkovi odpovídal, že jejich vůdcem ne-ork a jeho druh projevil chvilkovou slabost a začal cosi naříkat, rozumět mu ale bylo pouze slovo: „skarkroma“ Nářek však utnul strážný-mluvčí a dál žádal o odchod družiny. Ta se mezi sebou šeptem domluvila a na Baalův povel zaútočila. To ale orci očekávali a začala řež.
Diego se opět udatně vrhl vpřed a zaútočil na orka, který předtím naříkal. Prvními údery se jen vzájemně otestovali, ale brzy získal Diego převahu a kvalitní ranou do nohy poslal orka k zemi. Ten se sice pokusil zvednout, ale hevrenský válečník mu nedal příležitost a další přesný zásah do nohy jej udržel dole. Umíněný ork se stále chtěl postavit na nohy, ale Diego finální ranou zarazil kopí do orkova krku. Ten zachrčel a svalil se na zem, kde dodýchal.
To za Diegovými zády se situace vyvíjela jinak. Ork – mluvčí se rozeběhl s napřaženým kopím proti Vitovi, ale ten se na poslední chvíli vyhnul a vystřelil zblízka ze své kuše. Střela uvízla orkovi v rameni, ale nevyvedlo jej to z rovnováhy a zaútočil znovu. Překvapený Vito jen slabě vyhekl, když mu tvrdé kopí projelo vnitřnostmi. Padnul k zemi a vyděšený Baal sledoval, jak ork vytahuje meč. Mladý kouzelník se pokusil vyslat proti němu výboj, ale v rozčilení minul a tak jen bezmocně sledoval, jak se vrhá Diegovi dozad.
Diego sice pocítil ostří orkova meče v zádech, ale zbroj nejhorší účinky zranění zmírnila. Vytáhl svůj biják a začal se s ním do orka bušit. Baal klesnul k Vitovi, který stále slaběji dýchal a pokoušel se vytrhnou kopí z jeho těla. Leč čarodějovo slabé paže nedokázaly mocně zaražené kopí vytáhnout. Šílený bezmocí opět vyskočil na nohy a znovu vyslal na orka výboj. Už tak raněný ork neustál magický útok, zahodil meč, padnul na kolena a prosil o svůj život a o životy žen a dětí v jeskyni. Diego jej opatrnou ranou poslal do bezvědomí a i s Baalem se sklonili k umírajícímu Vitovi. „Kde je Caballa?“ zeptal se ochable zloděj a zemřel.
Nebyl však čas na truchlení. Z jeskyně se ozývalo množství hlasů a tak bojovník i čaroděj vzali co se dalo a utíkali zpět do Linhartova. V hospodě Mrtvá kočka vše vylíčili Linhartovi, který vyslovil své podezření, že by kmen orků mohl vést nějaký agent Východního království. Snažil se přesvědčit dobrodruhy, aby znovu vyrazili do Ífritovi trhliny a sehnali více informací, ale ani jeden z nich o tom nechtěl slyšet. Jen ve dvou se neodvažovali jít do jeskyně, kde našel smrt jejich druh.
Jako na potvrzení těch nejhorších chmur se ozval výbuch a v dálce na pláni bylo možné spatřit kouř. Než však stačili dobrodruzi vyrazit na cestu, objevila se těžce rozrušená paní Palmíková. Její syn Pusťa, Baalův přítel, byl nalezen zavražděn ve své noře. Dvojice i s Linhartem dorazila ke kopečkům, ale Pusťovi už nebylo pomoci. Na malou postavičku s množstvím řezných ran, vypálenýma očima a prořízlým hrdlem nebyl pěkný pohled. Baal se ještě rozhlédl po noře, aby se přesvědčil, že zde někdo něco hledal. Vše bylo totiž rozházeno a promícháno. Na požádání Palmíků opustili dobrodruzi noru a vyrazili na pláň zjistit příčinu výbuchu. Cestou se Baal Diegovi svěřil o podivném setkání před pár dny v Albireu, kde se nějaký cizinec podezřele vyptával na Pusťu. Na pláni pak našli jen obrovský kráter, ale co jej způsobilo nevěděli.
Večer v hospodě se dali do řeči s Linhartem, hlavně zase o politické situaci. Na druhý den dopoledne se pak konal pohřeb Pusti a když se dobrodruzi zašli podívat k Ífritově trhlině, viděli, že orčí kmen s nějakým člověkem pohřbívá dvě těla. Člověk i ork, tak spočinuli ve stejné zemi.
Baal i Diego se chtěli vrátit do Albirea, ale ještě před odchodem je zarazil Linhart. Podle jeho slov v noci v jeho hospodě nespal kněz Ulmin, byť si pronajal pokoj. Společně se všichni usnesli na tom, že je to velice podezřelé a tak postavy zamířili místo na sever na jih – do Miramu. K večeru spatřili město a rozhodli dát se ihned do pátrání. Jejich plánem bylo projít každou hospodu ve dvoutisícovém Miramu a zjistit, kde je Ulmin ubytován. Před jistou otravou alkohole je zachránil Orlí poutník Arten, který je zavedl za kapitánem stráže Marsulem. Cestou ke kapitánovi se Arten vyptával na jejich zážitky a podezření a velice užasl nad možností, že někdo zabil hobita, kvůli pravděpodobně arvedanskému svitku. Vyprávěl, že by se tak možná jednalo už o druhou vraždu, jelikož v Albireu se objevil trpaslík Durson se svitkem co nalezl kdesi na jihu a který nemohl přeložit. Za svitek mu jak univerzita magie, tak hlavně Kněží slunce nabízeli množství peněz, ale trpaslíkovi se to zdálo málo. Druhý den byl nalezen mrtvý v Tabitském lese.
Kapitán Marsul postavám slíbil, že vyšle jízdní hlídku prozkoumat podivný kráter a zároveň vyhlásí pátrání po Ulminovi. Diego i Baal na základě Artenovi úvahy se rozhodli ještě večer navštívit chrám Kněží slunce v Miramu. Stráže je pustili za otcem představeným, který připustil, že Ulmina zná, ale žádné bližší informace neuvedl a postavy slušně poslal pryč. Před chrámem si oba dobrodruzi přiznali, že tady něco hodně smrdí. Zejména Baal byl značně rozčilen, neboť velmi touží dopadnout vraha Pusti Palmíka. Dal totiž slib jeho nešťastné matce.

pokračování příště…

Příběh mé cesty a studií šermířského umění v Gver Graenu

Když jsem se ráno probudil ve své oblíbené hospodě Hrbatá koza, věděl jsem, že nastal čas abych své nabité zkušenosti ve výpravách zužitkoval pořádným výcvikem. No nemusel jsem nad tím moct dlouho přemýšlet, protože pár dnů cesty jsem se nacházel od proslulé šermířské školy Gver Graen. A navíc v městě kde jsem se nacházel, po mě šel fakt nadřenej trpaslík, který se snad uklidní, když na dva měsíce zmizím. A tak jsem na nic nečekal a vyrazil na cestu.
Pár dnů se nic moc nestalo, procházel jsem vesnicemi, ve kterých umřel pes, no dalo by se říct i většina inteligence. Ale byl jsem rád, že jsem se aspoň mohl najíst teplého jídla a vyspat jinde než v lese. Potom jsem přišel do lesíka, kde se prý vyskytují ještě skřeti. Docela mě to překvapilo, že ty zrůdy můžu potkat i tak daleko na severu. A co Dreskan nechtěl, po pár krocích se z křoví vyloupli dva zbojníci, a za sebou zrůdu samej zub a sval. Zrovna sem neměl náladu na to skončit podřezanej v příkopu. Proto jsem jenom řek: ,,Jsem z Oyarzimu nic jsem neviděl a neslyšel ,,. Skřet si mě přeměřil pohledem, který skloubil celou škálu emocí od výsměchu až po nenávist k lidem. Poté i s kumpány zmizel v lese. No než jsem si stačil oddechnout už na mě z křoví, mířil napjatý luk. To že tady potkám ještě odpornější stvoření, než skřeta jsem nečekal. Ano byl to elf. A hned se začal ptát, jestli jsem neviděl skřety, který prý kradou místním jejich vyhlášený rum. Vše jsem úspěšně zapřel. Potom sklonil luk a mohli jsme začít v klidu bavit. Představil se jako Kibo. Kvůli mým dřívějším špatným zkušenostem s elfy jsem ze začátku našeho hovoru docela trpěl, ale nakonec se ukázalo, že se s ním dá docela rozumě bavit a tak jsme přišli do docela známé vesničky Podlesí. Tam se mnou Kibo rozloučil, ( ve vesnicích moc elfy nemusí, tak se tam moc nechtěl ukazovat) ale zjistili jsme, že máme společnou cestu, tak jsme se domluvili na zítra. V hospodě jsem potkal dalšího šermíře, který mířil na stejnou školu jako já. Ten svět je malej. Byl to Alfrel a taky jsme se domluvili na zítřejší společnou cestu.
Ráno už před hospodou čekali mí dva společníci na mě. Znáte to, bez teplé snídaně se špatně vyráží na cestu. Naše výprava k městu Gver Graen dorazila za pouhý den. Dost nudný den. Ale potom jsme napochodovali do pevnosti na zápis. No 60 orlů byla bolestná ztráta, ale doufám, že to bude stát za to. Skoro dva měsíce utekli jako voda. Výcvik se zbraněmi se střídal, s dá se říct vojenským drilem, aspoň že jsme si občas mohli vyrazit do místních hospod. Z mých společníků z cest se nakonec stali docela dobří přátelé. A proto pár dnů před zakončením výcviku jsme zašli do hospody na oslavu. Stihl jsem vypít své první pivo, když se rozrazily dveře a ozval se hlas trpaslíka, kterého jsem doufal, že už nikdy neuvidím : ,, Je tu Mardok? ,, . Po tvrdém cvičení, které jsem absolvoval jsem si docela věřil, a proto sem sebevědomě odpověděl: ,, Tady,,. Bylo mi jasné, co potom řekne a nezklamal mě:,, Vyzývám tě na souboj na život a smrt,,.
Souboj se odehrával venku, a jak bylo místním zvykem, hned vyběhla celá hospoda a udělala kruh okolo bojujících. Já jsem byl vyzbrojen kopím a štítem v rukou a krátkým mečem u boku. Můj soupeř držel obouruční sekyru a u pasu měl několik dýk. Stačil jediný můj pohled na jeho nádhernou trpaslickou kroužkovku a bylo mi jasné, že zasáhnout soupeře nebude jednoduché. Potom řekl:,, Ať sedmnáct bohů rozhodne, kdo má vyhrát ,,. Na to jsem jenom odpověděl: ,, Já svůj osud vkládám do rukou Dreskana. ,,. Tím sem si publikum opravdu nezískal, ale na přemýšlení nebyl čas. Trpaslík se vrhnul na mě. Ze začátku jsme vyměnili několik úderů, ale ani jeden z nás nedokázal soupeře zasáhnout. Dokonce jsem ještě žertoval na adresu trpaslíkova mrtvého bratra. To ho tak rozlítilo, že se na mě vrhnul a bušil do mě hlava nehlava nedbaje na svoji obranu. Díky tomu mě zasáhl, ale naštěstí moje zbroj vykryla velkou část jistého zranění. Já jsem neváhal a využil šanci, kdy se soupeř, skoro nekryje a zabodnul do něj kopí. Vložil jsem do toho veškerou svou sílu i um a můj oštěp k mému zděšení jen sklouzl po trpaslíkovo brnění. Po tomto mocném, i když úplně neškodném mém útoku, trpaslík začal opět přemýšlet nad soubojem a vyzkoušel na mě fintu, kterou jsem opravdu nečekal. Rozmáchl se a vší silou zasekl svoji sekeru do mého štítu. Musel jsem odhodit svůj štít i s jeho sekerou, protože se s ním už moc nedalo chránit, navíc bych tu sekyru neunesl ani v obou rukou natož levačkou na štítu. Musel jsem změnit taktiku, a proto jsem se pokoušel do soupeře svoje kopí zabodnout hluboko pomocí finty. Bohužel se mi to nepovedlo a trpaslík už stačil vytáhnout jednu ze svých dýk. Bylo vidět, že ji nedrží v ruce poprvé, hned mě s ní říznul do nohy a já se zřítil k zemi. Poté mi snad Dreskan sám zachránil život. Dokázal jsem se vyhnout útoku a znovu se postavit na nohy. Najednou jsem si uvědomil, že ze mě teče pot a moje pohyby nejsou tak rychlé jako na začátku. Souboj trval moc dlouho a mě docházely síly. Za to trpaslík vypadal jako by zrovna přišel, žádná únava nebyla vidět. Pomyslel jsem si teď nebo nikdy a zabodl do trpaslíka vší silou kopí. Konečně zásah a kopí zůstalo v ráně. Najednou se trpaslík otočil odběh 8 sahů ode mě a hodil do mě svoji dýku.Trefil mě a dokonce i škrábnul. Věděl jsem, že teď nebo nikdy vrhnul jsem se kupředu jenom s mečem. To co se stalo, potom mi vzalo chuť do dalšího boje. Trpaslík vzal kopí oběma rukama a vytrhl si ho z břicha, přitom nebylo vidět, že by ho to moc bolelo. Věděl jsem, že jediná má šance je útěk, proto jsem se otočil a zkusil prorazit hradbu přihlížejících. Nepovedlo se a hodili mě zpátky do ringu s pokřikováním : ,, srabe , sráči , dodělej co si začal a podobně ,, . Věděl jsem, že můj život nebude moc dlouhý, pokud něco nevymyslím. Jediný na co jsem přišel, bylo že bych opravdu chtěl ještě žít a tak jsem začal žebrat o život. No řeknu vám, že to moc nezabírá na trpaslíka, který je přesvědčený že jste zabili jeho bratra. Najednou přiletěl šíp a těsně minul mého soupeře. Druhý dokonce sjel po jeho brnění. Trpaslík když to viděl, rychle vytrhl svoji sekeru ze štítu, co se válel v prachu kousek od něj. A za sprostého nadávání utekl na opačnou stranu, než ho zasypávali šípy. Otočil jsem se, abych spatřil svého zachránce, byl to můj elfský přítel Kibo. Usmál se na mě a řekl:,,Máš štěstí, že tu vaši čest nerespektuji,, .A opravdu jsem byl velmi rád, protože docela určitě mi zachránil život.
Po tomto souboji jsem na škole nebyl moc oblíben. Tak jsem to táhnul s Kibem, ten byl neoblíben už od začátku.
A to je Konec. Z tohoto dobrodružství jsem si odnesl dvě ponaučení. 1) Nikdy nenaser trpaslíka. 2) Když ti někdo zachrání život, je ti úplně jedno, že to je elf.

Mardok

Výlet na venkov

16. – 19. deštna 849 k.l.
Albireo, Linhartov

Po čase se opět sešla část družiny. Stalo se tak zcela náhodou (či snad v tom byly záměry bohů?) na jedné z ulic Albirea. Zloděj Vito a hraničářka Caballa se už nějaký čas poflakovali ve městě a léčili se ze zranění utržených v Korathově hrobce. Zejména Vito zápasil podobně jako předtím Mardok s účinky kletby, ale není nic co by plný měšec nevyléčil. Právě peníze získané od Riama za přinesení magické knihy Ur Korath se staly hlavním důvodem debaty při setkání se zbylými členy družiny – čarodějem Baalem a hevrenským bojovníkem Diegem. Baal se poměrně rychle spokojil s obnosem 50 zlatých orlů, avšak Diego byl mnohem neodbytnější (či chamtivější?). Požadoval plnou částku, která byla předtím slíbena (150 orlů), ale Vito i Caballa svorně tvrdili, že většinu peněz sebral Mardok, který je momentálně kdesi pryč. Jak nakonec celý spor skončil mně bohužel uniklo.
Vzápětí se družina rozprchla, aby využila výhody velkého města, jakým Albireo bezesporu je. Baal bloumal po tržišti, ale nic nekoupil a kromě setkání s dosti podezřelým člověkem, který se ještě podezřeleji vyptával na jeho spolužáka s univerzity, vlastně nic nezažil.
To hevrenská dvojice Caballa – Diego si užila víc. Cestou do zbrojířství na ně náhle zpoza rohu zaútočil plně vyzbrojený trpaslík a nečekaným útokem se mu podařilo zlomit Diegovi nos tak, že krev cákala všude kolem (byť ji vzápětí smyl déšť). Diego už vypadal, že jej rána položí, ale ustál to a mocným hlasem začal volat o pomoc. Caballa bleskově vytáhla dýku, ale trpaslík byl rychlejší. Toporem své válečné sekery se jí pokusil podrazit nohy a to dokonce dvakrát. Obratnou hevrenku však takový neohrabaný útok nemohl ohrozit. Malý útočník zatím vykřikoval spoustu vět (a nadávek hanících národ hevrenů) a snažil se zjistit kam zmizel Mardok. Záporné odpovědi dobrodruhů nevnímal a útočil dál, tentokrát zase na Diega. Ten se však teď už s kopím v ruce zdatně bránil a dokonce podnikl několik výpadů, z nichž jeden nedokázal ani trpaslík odvrátit. Leč zbroj z trpasličí oceli nedovolila vnořit se cizímu hrotu do těla svého nositele. S dýkou v ruce a apatickým výrazem ve tváři, sledovala Caballa tento boj a to až do příchodu stráže. Ochránci zákona však nepřiběhli včas, překvapivě hbitě se podařilo agresorovi zmizet. Kapitán stráže Joruk (mimo jiné i Orlí poutník) vysvětlil hevrenům nešťastný incident, který se stal před aldenem v Tabitském lese a doporučil jim na čas se ztratit z Albirea. Při této příležitosti jim svěřil dopis, který měli předat jeho příteli Linhartovi, žijícímu v malé vesničce na pláni, kus jižně od Albirea. Nákup výzbroje pak pro dvojici dopadl už poklidně.
Zloděj se mezitím dlouho nerozmýšlel a zamířil do už dříve známého obchodu, aby si pořídil vysněnou kuš, pokud možno s úpravami pro jeho náročný a nebezpečný život. Obchodník (pro jednoduchost mu tak říkejme), jej přivítal stejně vřele jako posledně (s kuší v rukou), ale 2 orly jej donutili ji sklonit. V relativně klidném duchu obchodování získal Vito svou kuši a nejen to. Během odpoledne se celá parta sešla u Hrbaté kozy a zde i přespala, aby mohla brzy ráno vyrazit na cestu do plání.
Pochmurné ráno a následné dopoledne vyplněné rutiním cestováním probíhalo celkem poklidně a teprve během poledne došlo k oživení v podobě rodiny na voze, jenž mířila do Albirea na trhy. Otec rodiny dobrodruhy varoval před dravou zvěří a pověděl jim o mršině antilopy, kterou minuli cestou na sever.
K té skutečně došli, ale mnohem větší rozruch vzbudil Baal, který tahal Caballu za její cop. Díky tomu schytal pořádnou facku a jeho tvář byla od rány ještě dlouho rudá.
S padající tmou se už skupině klížily nohy, avšak únava byla rázem zapomenuta, když v dálce spatřili světelné záblesky. Okamžitě k nim začali pospíchat a bystrým očím Vita se podařilo spatřit obrovskou kočkovitou šelmu. Ta se právě klidným krokem blížila k očividně silně zraněnému člověku. Hevreni v ní poznali huamu, nebezpečnou šelmu ze světa stínů, ale i přesto Diego odvážně vyběhl k raněnému. Ve stejném čase silně popálená huama udělala sedmimetrový skok směrem k družině, než však stačil někdo něco udělat, zabil ji Vito jedinou ranou do oka. Nová kuše se tak výborně osvědčila.
Raněný byl poměrně mladý muž, který se představil jako Ulmin. Děkoval družině a jejich objevení přisuzoval vůli svého pána – slunečního boha Auriona. Záhy se začal modlit a při usínání neustále velebil jeho jméno. Celá noc poté proběhla v klidu (byť při první hlídce, kterou držel Diego, se nedaleko objevil mrchožrout a odtáhl zbytky po huamě).
Druhého dne k poledni spatřila družina vesničku Linhartov na Linhartově potoce, obojí pojmenované po místním starostovi, hospodském a bývalém dobrodruhovi Linhartovi. Ulmin se hned na začátku vesnice odloučil a začal místního rolníka přesvědčovat o vůdčí roli Auriona v „Sedmnáctce“.
V hospodě Mokrá kočka se postavy setkaly se samotným Linhartem a Diego mu předal dopis od Joruka. Starý dobrodruh je pohostil a společně si povyprávěli co nového ve světě, zejména o hevrenské válce. Linhart se následně každého jednotlivě zeptal na jeho vztah k Východní dálavě a Svobodným městům. Výsledkem bylo, že Vito byl požádán, aby na chvíli zmizel a Linhart si se zbytkem vážně promluvil. Chvíli potom se celá družina před hospodou dohodla na výpravě do Ífritovi trhliny, kde v jeskyni sídlí orkové.
Než však stačili vyrazit, objevil se Pusťa Palmík – Baalův spolužák z univerzity. Celá skupina se tak přesunula o půl míle dál do Kopečků Krusťy Palmíka, kde si hobití rodina Palmíků zřídila několik nor. Dobrodruzi byli vřele přivítáni, byť hlavně Caballe vadilo, jak ji hobiťata tahají za cop. U Pusťy v noře se všichni dobře vyspali.
Následující den postavy probudil déšť, ale i tak vyrazily do trhliny. Hraničářce se podařilo rozlišit stopy medvěda a humanoidů a pár jich dokonce spatřil Vito s Diegem (bohužel jak jen už mizí v jeskyni). Před jeskyní se družina zastavila, aby se poradila co dál.

pokračování příště...

Lov trigonů

5. – 6. deštna 849 k.l.
Albireo

Po pár dnech náročného léčení vyšel z chrámu bohyně Estel Mardok. Zranění z Korathovy hrobky už necítil a zamířil tedy rovnou do zbrojířství, kde si pořídil novou zbroj. Skončil jako vždy, v Hrbaté Koze.
V hospodě bylo nabito a tak se musel Mardok posadit ke stolu, kde už nějaká malá postavička popíjela ovocnou šťávu. Byla celá v černém a i v místnosti měla nasazenou kápi, aby ji nebylo vidět do obličeje. Mardok v něm poznal skřítka a netajil se svou averzí vůči této rase, ale skřítek se k němu jen otočil zády.
U stolu však dvojice neseděla dlouho a přisedl si právě příchozí trpaslík. Na první pohled dobrý válečník ihned spustil, jak se vrací z jihu a kolik už tam pobil hevrenů, nejen mužů, ale i žen a dětí. Na Dursona (jak se trpaslík představil) se začali stáčet oči všech přítomných a hospodský Jarvik jej nakonec požádal, aby odešel pryč. Durson tedy naštvaně odkráčel a vykřikoval, jak nesnáší Svobodná města. Během řeči však vyšlo najevo, že se chystá na trigony, kteří se právě objevili v Tabitském lese vedle Albirea a Mardok se rozhodl, že na ně druhý den vyrazí. Za kůži trigona město vyplácí odměnu 50 orlů, což je víc než lákavá odměna. Kupodivu to zaujalo i skřítka, který se konečně představil (Di Suo) a dohodl se s Mardokem na společné výpravě.
Za nepříjemného deště se dvojice vnořila mezi stromy Tabitského lesa. Dlouho chodili po pěšinách a nemohli nic najít. Ze vzteku tedy začal Di Suo kopat do nejbližší palmy v domnění, že se nějaký trigon určitě schovává nahoře. Jaké bylo překvapení dobrodruhů když se z nejbližšího křoví vykolébal trigon. Bohužel pro ně, stáli k němu zády a neviděli jeho první salvu vystřelených bodlin. Di Suo náhle vyhekl a sesunul se k zemi neschopen pohybu – jeho paže byla zkrs nazkrs prostřelená bodlinou. I Mardok byl zasažen, ale nová zbroj dokázala zmírnit zranění a vytrénovaný válečník dokázal ustát účinky jedu. Okamžitě se vrhl proti trigonovi, ale ten se ukázal jako tuhý protivník. Hbitě uskakoval ranám, ale to Mardok také. Náhle se však vzduch zachvěl a rudý záblesk doslova připekl trigona. Ten sice ještě žil, ale druhý záblesk jej poslal do bezvědomí, ve kterém mu Mardok usekl hlavu. Ohlédl se a spatřil stojícího skřítka, kolem kterého se rozplývala čerň. Sotva stačil Mardok vyslovit uznání, objevil se ve vzduchu zlatě ohraničený, lesklý opalizující ovál, ve kterém zmizeli pozůstatky trigona. Zbyla po něm jen kůže, kterou dobrodruzi vzali a za stále trvajícího deště vyrazili do Albirea.
Cestou zpět na pěšině zahlédli tři trigony, ti se ale vzápětí rozprchli. Nechali po sobě akorát částečně ohlodané tělo Dursona, trpaslíka, který den předtím nadával na hevreny u Hrbaté Kozy. Než jej však stačili ošacovat, vyběhl z křoví úplně stejný trpaslík a když spatřil postavy, strašlivě zařval a chtěl je rozsekat na kusy. V tom mu zabránili tabitští lesníci, kteří byli bleskově na místě. Všechny odvedli za stráží a kapitán Joruk je zvlášť vyslechl. Mardok s Di Suem měli štěstí, že Joruk slyšel od Artena o jejich činech v městské kanalizaci a propustil je. Než odešli, spatřili ještě Gursona, který jim přísahal, že se za bratra pomstí (Durson totiž nebyl zabit trigony jak vypadalo, ale bodnou ranou do zad). Dobrodruzi si ještě vyzvedli odměnu a skončili u Hrbaté Kozy.

Složení družiny

Baal (člověk čaroděj, 3. úroveň) - student univerzity magie v Albireu. V současné době má ve škole volno, což využil k výpravě do hrobky mága Koratha. Na této cestě se seznámil s větší částí družiny. Baalův původ je poněkud nejasný, rodiče nepoznal a vychovává jej prostitutka Barčica, původem z Keledoru. Hráč - Kambo
Caballa (hevrenka hraničářka, 3. úroveň) - jediná žena v družině pochází z národa hevrenů. Mluví a jedná jen málokdy, pokud se však dá do akce, stojí to za to. Především Baal už ví, že tahat ji za její cop se nevyplácí. K družině se poprvé přidala při výpravě do Korathovy hrobky. Hráčka - Kéďa
Diego (hevren bojovník, 3. úroveň) - druhý hevren v družině je válečník Diego. S některými členy družiny se seznámil ještě v přístavním Dunrileanu. Na území Východní dálavy se kvůli svému původu musel skrývat, nyní v Albireu žije v klidu, jediné co jej rozčiluje jsou otázky na to, proč nepomáhá své rase ve válce na jihu. Hráč - Špalda
Di Suo (lesní skřítek, 3. úroveň) - skřítek ze Zlatého lesa se z družiny setkal zatím jenom s Mardokem. Co vlastně umí je záhadou, své schopnosti drží v tajnosti. kvalitní šaty a drahé ozdoby však vypovídají o dobrém původu. hráč - Bahňák
Mardok (člověk bojovník, 4. úroveň) - zkušený bojovník pocházející z národa Oyarzinců. Dbá silně na čest a spravedlnost, ale spousta příhod už mnohdy vystavila Mardoka zkoušce ohledně jeho přesvědčení. V družině se objevil během příhod v Dunrileanu. Hráč - Vóďa
Vito (člověk zloděj, 4. úroveň) - chuďas a trhan, který si na živobití vydělává jak se dá. Od té doby co je v družině, tak se jeho životní úroveň zlepšila, i když boty si mohl dovolit koupit teprve při posledním dobrodružství. Vito rád hovoří a vyjednává, bohužel ne vždy to dobře dopadne. Hráč - Honza
Pán jeskyně (člověk borec, pro jeho úroveň ještě nevymysleli tak vysoké číslo)- a samozřejmě ten, který vládne nad životy těchto postav a jenž zosobňuje většinu CP. Já. Ač se tvářím jako tvrdý a krutý osud, jsem ve skutečnosti strašně milý a hodný :D a pro tento fakt hovoří i skutečnost, že za smrtí celkem tří postav, co od počátků hraní zemřeli, nestojím ani jednou (za vše můžou výměny názorů v družině).
PJ

Co jsme zač?

Naše družina se pomalu dávala dohromady během srpna a září minulého roku. Od října jsme pak začali hrát, vždy ve dvou či třech lidech, jejiž postavy se vzájemně seznamovaly. Zároveň hráči pronikali do systému dračího doupěte plus.
Setkání probíhala nahodile (a stále probíhají:D) a stále se nedařilo nějak efektivněji "to rozjet". Během ledna a února tohoto roku se však odehrál větší počet dobrodružství a snad nás tedy čeká ještě více zajímavých zážitků.
Adam (PJ)